Umění svodu

33 | Co víc?

Leželi jsme v posteli. Ve tmě. Jen já, Jared a to otravné napětí.

Nebylo to dlouho od momentu, co jsme dorazili. On si hodil sprchu, a když se zase objevil, neubránil jsem se pocitu, že celá situace byla ještě divnější, než jsem si ji představoval. Měl na sobě moje hadry, a i když na něm visely jako ozdoby na holém vánočním stromku, nedokázal jsem potlačit myšlenku, že působil jako moje dobyté území. Tu myšlenku jsem nesnášel. Sám jsem se odebral aspoň si vyčistit zuby a převléknout se. Pak jsme zhasli a zalezli do postele.

A bylo to zatraceně divný.

Neměl jsem vhled do toho, o čem mohl uvažovat on, ale moje smýšlení se stále víc ubíralo směrem, kterým nemělo. Jeho směrem. Distancoval se ode mě, jen na chvíli. A přece si v tom krátkém čase stihl najít polovičku. A já nevěděl jak, nevěděl jsem kde. A taky jsem nevěděl, proč jsem tak žárlil. Vždyť bych neměl! A přece...

„Takže máš kluka," zamumlal jsem po chvíli do ticha. Podle jeho oddechování jsem soudil, že ještě nespal. A i když jsem tahle slova už v zásadě jednou řekl, náš rozhovor byl hned nato utnutý. A já cítil, že jsem ho potřeboval dokončit. Nějak. Jakkoliv.

Chvíli to vypadalo, že snad vážně dlel v říši snů, ale pak přece jen odpověděl: „Jo... je fajn, myslím." V jeho hlase byl cítit úsměv. Úsměv, co se mi nelíbil. „Jmenuje se Nick, je trochu starší. Ale pořád někam žene... někdy mám pocit, že vlastně chodím se štěnětem. Pořád chce pozornost, vídat se a tak," tiše se zasmál. Ten smích byl jako hořký jed, co mi kapal přímo na jazyk a skrze krk stékal kamsi hluboko do hrudi.

Proč mi vlastně říkal tyhle detaily? Já je nechtěl, ne detaily tohohle stylu. Chtěl jsem vědět, kdy se seznámili a jak se dali dohromady. Ne to, jaký ten člověk byl. „Proč mi to říkáš?" zeptal jsem se výsledku. Vadilo mi to. Nabíral jsem dojmu, jako bych se dostal na dosah cílové pásky a měl před sebou vidinu vítězství. Pak jsem ale škobrtl a o všechno ve vteřině přišel. Jo... jo, takový to byl pocit.

„Protože chci, abys žárlil."

V tu chvíli jsem se napjal a otevřel dosud zavřené oči. On chtěl... abych žárlil? Ale proč? Proč chtěl, abych se tak cítil? Vždyť to nedávalo smysl!

„Takže... žárlíš?"

A proč chtěl odpověď na něco takového? Neměl by ji chtít! Ne, když měl přítele. Sakra, vždyť já vztah vnímal jako něco vzácného a pevného. Jako něco, při čem by se člověk neměl ptát jiných, zda žárlí. To se prostě nedělá. „Měl bych?" opáčil jsem a snažil jsem se znít neutrálně. A přece někde hluboko uvnitř mě hořelo něco, co jsem nedokázal jasně identifikovat. Jakási naděje, doufání. Doufání, co tam nemělo být.

„Nevím," povzdechl si. Po úsměvu v jeho hlase už nebylo ani stopy. „Jen chci, aby jo."

Chtěl, abych žárlil? A proč najednou zněl tak dramaticky? Tak smutně. Jako by mu někdo vzal to, po čem dlouho toužil. Lámalo mě to, vnitřně. Ale nemohl jsem povolit. Nesměl jsem. „Neměl by ses radši soustředit na Nicka?" optal jsem se a snažil se ho tak přivést k racionálním myšlenkám. Doufal jsem, že mě spasí. Mě i to, co ve mně hořelo. Něco, co bych snad mohl nazvat jen jedním slovem, co mě děsilo. Touhou.

Zasmál se, ale neznělo to vesele. „Rád bych," uznal, „ale neexistuje."

„Cože?!" vypálil jsem ze sebe, jako by se všechna mé předchozí frustrace smrskla a dala podobu tomu jedinému slůvku.

„Říkám, že neexistuje," zopakoval a já mu najednou tak moc chtěl vidět do tváře! „Jen jsem chtěl, abys žárlil..." A náhle bylo v jeho tónu víc než pouhá skleslost. Něco, co zjevně celou dobu klíčilo na pozadí. „Asi jsem fakt idiot, když jsem si myslel, že to uděláš, co?" Další smích. Ten zvuk klamal. Protože byl ve skutečnosti smutný.