Umění svodu

36 | Jednoduchá složitost lásky

Život se občas rozhodne být jakousi tragikomedií, co působí jako vystřižená z levné telenovely. Můj se k tomu odhodlal v momentě, kdy se mi do života připletl Jared. To on stál na počátku každého mého zbrklého vnitřního přerodu, prozření a sebeuvědomění. A byl to taky on, kdo s tak nervózními gesty seděl ráno u jídelního stolu. S míchanými vajíčky na talíři a soustavným utíkám pohledem k mojí matce.

A ona? Buď jí až moc chutnalo, nebo nevěděla, jak začít rozhovor. Protože si hleděla jen vlastního dílu žlutobílé směsi.

Napětí ve vzduchu houstlo.

Ježiši Kriste... Užuž jsem se nadechoval, abych něco řekl, ale máma se naštěstí konečně rozhodla, že mého kluka poctí zájmem:

„Takže Jarede, chodíš s Damienem na školu, že?" zeptala se, na rtech ten polozdvořilý úsměv, co mívala, když po telefonu jednala s klienty.

V tu chvíli mladík odložil příbor. Že by v sobě při kontaktu s dospělými měl nějakou míru slušnosti? „Jo," přikývl, „teď jsem ve druháku."

Další okamžik napětí. Měl jsem pocit, že se jejich rozhovor, pokud se to tak vůbec dalo nazvat, podobal mým obvyklým rozhovorům s Jaredem. Mohl jsem jen doufat, že mamku taky nehodlá poctít informací o primitivnosti její přetvářky.

„A jak se ti na škole líbí?" ptala se nakonec dál.

Jared se lehce pousmál. „Jo, je to fajn, řekl bych."

I vzhledem ke všem těm drbům?

„Jen nejsem úplně týmovej hráč, takže moc nemusím projekty, který pořádá."

„Nejsi týmový hráč?" podivila se matka. „To je škoda. Vždycky je fajn hrát v týmu, člověk někam zapadne."

„Já vím, ale u nás doma se týmový hry nikdy moc nenosily." Dost by mě zajímalo, jestli se Jared v těch momentech usmíval upřímně nebo ne.

„Takže jste taková individuální rodina," zasmála se Janett. Zřejmě zatím nechtěla sklouzávat k přílišným podrobnostem. „A co vlastně dělají tvoji rodiče? Možná bychom se mohli seznámit."

Jasně, mami. Chodím s ním ani ne hodinu a už by ses mohla seznamovat s jeho rodiči.

„Já vlastně nevím."

Tohle Jaredovo doznání upoutalo i mou pozornost. Jak něco takového mohl nevědět?

„Nebydlím s nimi."

Co?

„Ach, promiň," zasekla se Janett, jako by chtěla kopírovat způsob, kterým jsem se vnitřně zasekl já sám. „A s kým žiješ?"

„S bráchou, má tady ve městě byt. Když jsem měl nastupovat do prváku, rodiče chtěli vědět, jestli zůstanu tady s ním, nebo se budu stěhovat s nimi. Jeli do Washingtonu, ale já tu vyrostl, tak jsem tu chtěl i zůstat," usmál se. Tentokrát jsem dobře zachytil neupřímnost jeho výrazu. A konečně mi začínalo něco docházet.

Žil jen s bratrem, jen s Maxem. Sjetým Maxem. S tím klukem se špendlíkovými hlavičkami místo zorniček, co mlel kraviny prakticky celou dobu, co jsem s ním mluvil. A když jsem jednal s Noelem, ten chlap mi sdělil, že Jared dlužil za drogy a mladík sám mi pak řekl, že nebyly pro něj.

Pro koho teda vlastně byly?

„Díky za snídani, ale už budu muset jít."

Tahle slova mě probrala ze zamyšlení.

Nevím, jak dlouho jsem vlastně vzpomínal na události oné akce, co prolomila ledy. Nejspíš ale dlouho, protože Jared už měl prázdný talíř a vstával.