Umění svodu

9 | Nepochopené tabu

Nejspíš by mi měl vadit něčí zájem o mě kvůli penězům. Nejspíš by mi mělo vadit i to, že jsem si to všechno představoval docela jinak, přišel jsem přeci jen s tím, že mě bude Jared nějak učit. A asi by mi mělo vadit i to, že se někam vypařil a já ztratil přehled o tom, co s ním bylo. Jenže můj mozek už nadále nedlel v lebce.

Ta dívka se jmenovala Gabriel a bylo jí přes dvacet, víc mi nedala příležitost zjistit. Nevyptávala se, jen nalila skleničky pochybného pití a přiťukla si se mnou. Musely to být minimálně tři panáky, které jsem do sebe po jejím vzoru na ex obrátil. A pak mě vytáhla tančit. V prvních vteřinách mi vadila těla, co se o nás při tanci otírala. Přestalo mi to vadit, když se o mě začala třít ona.

Byla nádherná. Hrubým, ošlehaným způsobem elegantní. Nezvykle živočišná. A měla neskutečně tmavé oči. Záhadné a zároveň hřejivé jako kakao, jehož teplo se stávalo tím intenzivnější, čím častěji mě po krku hladil její dech. A kdykoliv se o něj při některém pohybu lehce otřela rty, dal bych ruku do ohně za to, že se v místnosti oteplilo.

Alkohol mě otupil, chvíle odnesla. Nemusel jsem ji svádět, nemusel jsem jí lichotit. Nemusel jsem říkat vlastně vůbec nic. Stačilo jen vnímat a nechat se tím pohltit. Byla tak blízko. Dovolila mi se jí dotýkat. Její top mi umožnil krást si kradmá přejetí po té hladké, horké kůži. A kdykoliv jsem konečky prstů zajel za okraj jeho lemu, srdce mi bilo jako šílené. Bylo to zakázané, nečekané, neplánované. A tak opojné...

Na chvíli se odtáhla a pohlédla mi do tváře. Zpod řas, jako laň lapená v pasti. A přece s leskem dravce kdesi na pozadí duhovky. „Už ti někdy někdo řekl, že jsi sexy?" vydechla. Její tón jemně vibroval a prsty mi pomalu jely výš po pažích vzhůru k ramenům.

Jednou.

„Ne," zalhal jsem stejně tiše. Proč jsem měl najednou tak hluboký hlas?

Objala mě kolem krku. Stáhla si mě níž. Naše pohyby se zpomalovaly. A přece byly o tolik intenzivnější! Její dech na mých rtech... „Co chceš dělat?" Pohledem sjela níž po mé tváři, a pak se vrátila k očím. Tak pomalu. Mučivě. Užívala si to, že?

„Cokoliv si budeš přát." Víc jsem nedokázal vyplodit, vždyť já už ani nedokázal myslet. A i kdyby snad ano, i poslední střípky myšlenek se ztratily v momentě, kdy mě políbila.

Můj první polibek.

Nečekaný, hříšný, vášnivější, než jsem si představoval. Její doteky mě vedly a já se nechal. Zastavili jsme se a já si ji v náhlém popudu přitáhl blíž. Každý pohyb jejích jemných, po jahodách nasládlých rtů byl jako vlna. Polévalo mě to, tonul jsem. A nechtěl jsem zachránit.

Bylo to dokonalé. Možná až moc dokonalé. Příliš dokonalé na to, aby se něco nepokazilo. A přesně k tomu došlo, když mezi polibky vzrušeně vydechla: „Líbáš o dost líp než můj kluk."

Stopka.

Prudce jsem se zarazil a než se nadála, sevřel jsem ji v bocích a rázným pohybem ji od sebe odtrhl. Náš kontakt byl přerušen, zůstaly jen mé dlaně na její holé kůži. „Tvůj co?!" vytřeštil jsem oči.

Vypadala dost zaraženě, ale pak jako by se oklepala. „Můj kluk," pokrčila rameny a shrnula si vlasy z tváře, než se zkusila znovu dostat blíž. Nepustil jsem ji. „Co s tebou je, sakra?" nechápala. Dívala se na mě jako na úplného idiota.

„Máš... kluka." Co jsme to udělali?!

„No a?"

No a?!