Umění svodu

31 | Uvítací striptýz a vila na Kanárech

„Omluv mě," broukl jsem směrem k Amandě. Už jsem jí nevěnoval ani jediný pohled.

Nechtěl jsem ji takhle náhodou balit? Asi jo. Ale najednou jako by to pozbylo významu.

Mé oči se připoutaly ke scéně, ve které naproti sobě stáli Nyall a Jared. Druhý z jmenovaných byl už zase ve svém obvyklém zašlém stylu, ruce v kapsách, ale bradu až příliš hrdě vztyčenou.

Nemohl by mi někdo říct, co se mezi nima vlastně stalo?

„Čekal jsem, že přijdeš," pokrčil rameny Nyall, který ke mně byl zády a já tak nemusel snášet pohled na jeho povýšeneckou grimasu. „Ale doufal jsem, že aspoň nebudeš vypadat... takhle." Dobře, ten nadřazený tón jsem dokázal identifikovat i bez vizuálu.

Pivo jsem odložil na skříňku, když jsem se začal protahovat mezi čumily blíž. Na akci jsem se vetřel z jediného důvodu – zabránit píčovinám, ke kterým mohlo dojít. To byl můj úkol. Tečka.

„Fakt? To je mi teda moc líto," odpovídal Jared a v jeho hlase bylo cítit, že mu to rozhodně líto nebylo. „Já zase doufal, že mě uvítáš striptýzem nebo tak. Víš co, v rámci přátelskejch vztahů..."

No do hajzlu...

„Děláš si prdel?!" sykl Nyall. Syknutí vlastně nebylo tím pravým výrazem. Spíš to procedil skrz zuby, ale podařilo se mu to dost nahlas.

„Vlastně ne, to jsem ještě nezkoušel, díky za tip. Ale já takhle na ty věci o samotě moc nejsem, víš?"

Konečně jsem se dostal blíž a měl jsem možnost popadnout Jareda za rameno, i když jsem měl chuť ho spíš přehodit přes to vlastní a prostě ho vynýst ven. Vždyť co ho to vůbec napadlo?! Vyrazit si sem, když měl s Nyallem nějaký problém? Copak mu nedocházelo, do jaké situace se vlastně dostával? Nejen, že tohle byla Nyallova akcička, ale kolem byli především lidi, co s ním táhli za jedno lano. A on si sem prostě jen tak nakráčí, hubu plnou keců, jako by se mu nic nemohlo stát! Copak se už nepoučil?

Když jsem se ho dotkl, prudce ke mně vzhlédl. Jeho výraz se vmžiku změnil z toho ironického, vytáčecího nastavení v předobraz zaskočení, co ale v následující vteřině zase zahladil. Asi mě neviděl zrovna rád. Ale mně to bylo fuk.

„Jdeme," sykl jsem a stiskl jsem ho o něco silněji. Chtěl jsem vykročit a odtáhnout ho s sebou, on ale zůstal stát na místě. Pod prsty jsem cítil, jak se mu napjaly svaly. Neměl v plánu jít.

Kousek od nás zazněl Nyallův smích. Upřímný, skutečně pobavený, ale taky s podtónem zákeřnosti. „Ty vole, tak ona je to pravda!" tlemil se.

Co jako?

„Vy dva spolu fakticky něco máte, co?"

A do hajzlu.

Mohl jsem skoro hmatatelně cítit, jak se mi tělem začínala rozlézat ta známá horkost, co zatemňovala myšlení. Na jazyku mě pálil vztek, co chtěl ven, ale Jaredova odpověď byla rychlejší než moje reakce:

„Jasně. Dvě děti, osm psů a vilu na Kanárech."

Těkl jsem k němu pohledem a koutky mi i přes podráždění zacukaly. Tahle jeho odpověď byla skvělá a vyšla z něj tak napřímo a bez zaváhání, že jí to ještě přidávalo na hodnotě. Když jsem nebyl jeho cílem já, musel jsem uznat, že byl vtipný.

Nyallovo veselí bylo pryč, když přikročil blíž a já mu zrcadlově vyšel v ústrety. A tak jsme si najednou stáli tváři v tvář jako dva kohouti na příliš malém dvorku. A upřímně? To, kolik drbů mé aktuální konání zase spustí, bylo asi tak to poslední, na co jsem myslel. V těhle situacích člověk prostě nemyslí.

„Zpátky," varoval jsem čtvrťáka, když jsme v jakémsi souboji vůlí jeden druhého propalovali pohledem.

Jeho rty se začaly pomaličku roztahovat a oči se mu zvláštně leskly. Jako by měl v rukávu schovaný nějaký triumf, poslední kartu, co mohl vyložit do neférové hry. „Copak? Bojíš se, že ti sáhnu na kluka?"

„Není můj kluk." Jaredův hlas tentokrát zazněl obzvlášť důrazně, proto si získal tolik pozornosti a to včetně té mé. Chtěl jsem, aby to nechal na mně. Vždyť jaký mělo smysl snažit se to v takovéhle atmosféře vysvětlit? Stejně tomu většina lidí nebude chtít věřit. Tak proč-

„Kluka mám. Ale on to není."

Co?