Umění svodu

17 | Můj styl

Během třetího bloku, někdy mezi únavným výkladem o tržní ekonomice, mi přišla zpráva. Jared, který nevypadal, že by stál o jakoukoliv komunikaci, se sám ozval. Bylo to překvapivé, ale překvapivě příjemné. Nemusel jsem ho později nahánět někde po škole.

‚V kolik končíš?' Napsal mi jednoduše. Jedno se mu muselo nechat – šel rovnou k věci.

Donovan ke mně chvílemi nechápavě těkal pohledem, když jsem pod lavicí odepisoval. Nebyl jsem typ, co by tohle dělal. Tedy – nebýval jsem.

‚V půl druhý. Chceš se sejít?' Odepsal jsem stejně stručně jako on.

‚Jo, v půl druhý před školou'

Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Z někoho, kdo se rozhovorům se mnou vyhýbal, se stal někdo, kdo ho vyhledal. Jediné, v co jsem doufal, bylo to, že nepůjde jenom o další pofiderní schůzku ohledně svádění. Hodlal jsem mít i nějaké to vysvětlení. Měl mi opravdu hodně co vysvětlovat.

Don mi během zbytku dne pokládal dost otázek. Přišlo mi, že nejspíš během toho i psal Mie, aby se s ní radil, u nich dvou by mě to vůbec nepřekvapilo. Ale nedá se říct, že by mi to nějak extra vadilo, odpověděl jsem mu na vše, co ho zajímalo. Možná, že jsem ho vždycky považoval jen za kamaráda prostě proto, že jsem si nikoho nechtěl moc pouštět k tělu. Ale tenhle svůj postoj jsem momentálně přehodnocoval. Emocím jsem se v posledních letech až moc vyhýbal, teď jsem je přijímal. A ony mi říkaly, že Donovan pro mě byl mnohem víc než jen nějaký kamarád. Měl svoje móresy, ale vždycky při mně stál a respektoval dokonce i to, když jsem na něj sám neměl moc času. Byl skutečný přítel.

Sdělil jsem mu nakonec i to, že se po škole uvidím s Jaredem. Byl z toho na větvi. Prý mu musím pak dát všechno vědět. Je normální, že se zadaní lidé tak moc zajímají o vztahy mezi ostatními? Skoro jako bych byl nějaká jeho telenovela.

Konečně nastal okamžik, kdy jsem se s Donem rozloučil a pod nemizejícími pohledy okolí opustil školu. Byl jsem nadosah tomu, co si moje hlava tak moc žádala – odpovědím.

Jareda jsem zaznamenal brzy, seděl na lavičce pod jedním ze stromů. Nohy přitažené k tělu, batoh na zemi. Zíral někam před sebe, myšlenkami zjevně mimo. Skoro mi připadalo, jako by se něčím užíral.

„Čau," prohodil jsem, když jsem k němu došel a posadil se vedle něj.

Podíval se na mě, očividně vytržený ze svého hloubání. Nejspíš i proto mi jeho výraz dal dobře znát, že se skutečně něčím trápil. I to, jak byl schoulený na lavičce, vypovídalo své. „Proč ses mě zastal?" zeptal se mě rovnou. Skutečně uměl jít přímo k věci. Ale jeho hlas byl na rozdíl od jeho výrazu podivně plochý.

Fakt se mě ptá jako první na tohle? „A co jsem měl asi tak dělat?"

„Říct, že o tý fotce nic nevíš a neřešit to," objasnil mi pohotově. Bylo vidět, že o tom přemýšlel. A já cítil, že jsem opravdu udělal dobře, když jsem toho hromotluka na chodbě sjel. Protože pro Jareda to něco znamenalo.

„To není můj styl," pokrčil jsem nad tím rameny.

„Tvůj styl?" nechápal.

Musel jsem se nad tím pousmát. Jako by snad zapomněl, co mi říkal. „Jsem člověk, co se nebojí zajít dál než ostatní, vzpomínáš? A přijal jsem to." Hleděl jsem mu zpříma do očí, když jsem ta slova říkal. A mohl jsem tak sledovat další zaražení, ke kterému u něj došlo. Zase ten šok, co jsem viděl na chodbě. Pootevřená ústa, lehce svraštěné obočí, jasný výraz nechápavosti.

„Vážně bys měl něco dělat se svým spánkovým režimem," doporučil jsem mu, když bylo dlouho ticho. Měl jsem k tomu důvod. Kruhy pod jeho očima byly obzvlášť výrazné a i na své poměry byl oblečený až moc laxně. Jako by na sebe natáhl to první, co mu přišlo pod ruku. Mikina, co kdysi nejspíš bývala jasně rudou a o dost menší, pichlavě kontrastovala s modrými džínami, kterým chybělo několik cvočků.

Najednou se odvrátil, jako bych ho snad něčím opařil. „Nestarej se."

Vztek. To byl první impulz, co mi doputoval do mozku. Ale už jsem nějak tušil, že přijde, věděl jsem to a přijímal jsem to. A to mi dávalo zvláštní možnost ho zpracovávat. „Sorry, ale já jsem člověk, co se stará. Teď už to chápu." Jo, zpětně už to všechno dávalo smysl. To moje zastávání se holčiček ve školce, když je kluci zlobili. Moje nechuť, když jsem slyšel o nespravedlnosti. Vztek, když jsem spatřoval šikanu.

Další ticho. Zaznamenal jsem jen to, že si nohy přitáhl ještě blíž k tělu, choulil se do jakéhosi klubka. O tom jsem přece četl, že? Uzavíral se do své komfortní zóny. Ale co s tím? Jak s něčím takovým pracovat?

Povzdechl jsem si a pohodlněji jsem se opřel. „Hele, nasral mě," přiznal jsem odevzdaně, „nesnáším, když někdo na někoho hází sračky." Co víc dodat? Měl jsem snad vysvětlit, proč jsem to v té situaci neuvedl na pravou míru? Kolik jsem toho vlastně měl říct? Ve výsledku se zdálo, že tohle stačilo.

„Lhal jsem ti."

Cože?

Jevilo se to skoro nemožně vzhledem k tomu, jak moc měl nohy přitažené k tělu, ale on se schoulil ještě víc. Bradu si opřel o kolena a zíral do země před sebou. Najednou vypadal... prázdně. „Promiň," vydechl o poznání tišeji a prsty, kterými si objímal kolena, zaťal v pěst, „ale ten kluk má pravdu. Jsem buzna."