Umění svodu

8 | Pracháčská taktika

Když na mě Arthur prvně vztáhl ruku, byl jsem ještě dítě. A jak jsem rostl, opakovalo se to, pořád dokola. Jeho tvrdé rány, mé pády. Až jsem se naučil mu čelit. Pochopil jsem, že pokud nechci, aby bylo ubližováno mně, musím ublížit sám. Ale ten princip jsem vždycky nesnášel.

V patnácti jsem ho poslal k zemi. Nejspíš si prokousl ret, plival krev. Ale ani po tom, co jsem ho dostal na kolena, jsem nedokázal přestat. Jako bych si vybíral daň za všechno, co mi kdy udělal. Bil jsem ho, kopal do něj hlava nehlava. Mými žilami kolovalo zadostiučinění, když ležel na zemi a já byl nad ním. Cítil jsem se mocný.

Jakmile jsem přestal, zbaven zášti, co ve mně kypěla, podíval se na mě. S vyvstávajícím monoklem a krví kanoucí z koutku úst. Tehdy se usmál, když říkal: „Věděl jsem, že to v sobě máš." A já pochopil, že jsem to v sobě mít nechtěl. Protože já nikdy nehodlal být tím, kdo bude ubližovat.

Ale ačkoliv jsem se já sám rozhodl neubližovat, kolik lidí zvolilo druhou stranu? A mohl některý z nich snad skutečně ublížit Jaredovi?

Vkročili jsme zpět mezi lidi. Uvědomoval jsem si, proč mě tam vzal, ale nedokázal jsem se na to soustředit. Lákavá těla se pro mě momentálně stala jen kulisou. Na akci jsem přišel, abych se naučil něčemu, co on ovládal. A ve výsledku? Nepátral jsem po tom, jak se na mě okolí dívalo, ale po tom, jak se dívalo na něj. Protože jsem v něm viděl sám sebe. A teď, ve svých osmnácti letech, jsem měl pocit, že jsem mohl zabránit tomu, co se dřív dělo mně samotnému. Sebe jsem tehdy neochránil, jeho jsem snad mohl.

„Jen něco vyřídím, než se do toho pustíme," podotkl směrem ke mně. Zase tak sebevědomý a rázný. Kam se poděl ten vyděšený kluk?

Mlčel jsem, jen jsem ho následoval mezi lidi. Prodrat se mezi potácejícími se opilými a líbajícími se dvojicemi nebyla sranda, chvílemi jsem měl skoro pocit, že jsem se začínal stávat součástí trojky. Nakonec jsme se ale dostali k nějakému chlapíkovi, kterému bylo bezesporu minimálně přes třicet. Seděl na gauči mezi dvěma dívkami, co se na něj až nezdravě lepily.

„Tady." Podal mu Jared obálku, co vylovil z kapsy. Byla notně pomuchlaná.

Ten muž k ní sjel pohledem. Vypadal otráveně, jako by jej Jared rušil a otravoval. Ono to i dávalo smysl, vzhledem k intimitě, s jakou se na něj ty dvě holky tiskly. „Je to všechno?" zeptal se stroze.

Musel bych mít IQ těžce pod bodem mrazu, aby mi nedošlo, co muselo být obsahem té obálky – prachy.

Na moment jsem očima těkl k Jaredovi. Vlasy mu spadaly do tváře, takže jsem neměl příležitost zachytit jeho výraz. A to mě vzhledem k okolnostem dost štvalo. Byl v něčem namočený, co? Proto tohle prostředí, proto ta obálka, možná proto na něj předtím udeřila ta krysa.

„Většina. Zbytek ti donesu brzy," odvětil můj rádoby mentor. Hlas měl výjimečně bezbarvý. Už nevystupoval nadřazeně.

Třicátník krátce povytáhl obočí. Skoro to vypadalo, jako by chtěl něco dodat a já se podvědomě napjal. Pak se k němu ale jedna z dívek přivinula těsněji a jeho pozornost byla očividně rozptýlena. „Fajn. Nenech mě čekat dlouho."

„Jasně."

Co se to právě stalo?

Sotva jsme se od muže o kousek vzdálili, chtěl jsem to ze sebe vychrlit, ale Jared jako by na to zcela zapomněl, když se na mě obrátil. Už to byl zase on, do každičkého detailu. „Výběr máš širokej." Loket zapřel o vyšší, odřenou skříňku. „Tak kterou chceš balit?"

Docvaklo mi, že teď nemělo smysl z něj něco páčit. Zvlášť ne mezi všemi těmi lidmi. A i když jsem na svádění momentálně neměl ani pomyšlení, bylo pro mě nejlepší zkusit spolupracovat. Třeba se opije, a pak mi všechno vyklopí.

Seber se, Damiene! Vždyť kvůli tomuhle jsem jej vůbec oslovil. Proč se muselo všechno během pár momentů tak zamotat? „Upřímně? Žádnou," přiznal jsem, když jsem přejížděl očima po lidech kolem.

„Ale..." protáhl s hrdelním smíchem, „a pročpak to?"

„Mám dojem, že nejsou moje krevní skupina." Už když jsem to říkal, bylo mi tak nějak jasné, že jeho odpověď nebude plna pochopení. A taky že ne.

„Takže panu pracháčovi místní holky nevoní?"

Několik lidí se na nás obrátilo.

„Bylo nutný říct to tak nahlas?" sykl jsem. Tohle by pro mě nemuselo dopadnout dobře. „Navíc jsem to takhle nemyslel," podotkl jsem, když jsem se zády opřel o skříňku vedle něj.

„A jaks to teda myslel?"

V ten moment mi došla slova. Jak jsem to myslel? Když jsem to vypouštěl z úst, ani jsem o tom neuvažoval. Snad to bylo kvůli způsobu, jakým se dívky kolem lepily na kluky. Ta zvířecí hladovost ve víru alkoholu by mě měla vzrušovat, měla by mi rozhánět krev žilami. Ale vadila mi. To jsem mu ovšem říct nemohl.

„Hele, píču má každá." Drkl do mě loktem.

I tenhle výrok mi vadil. Myslím, že mi v okolí vlastně vadilo vše. „Trans holky před změnou pohlaví ne," podotkl jsem a loupl po něm očima, „nekategorizuj." Bože, ten pocit obrátit na něj jeho vlastní slova byl úžasný!

Vyprskl smíchy.

On to ale nebyl vtip.

„Hele-" začal jsem, vzápětí zaražen dotekem na rameni, kolem kterého se ovinuly dlouhé, štíhlé prsty.

„Ahoj, my se ještě neznáme," usmála se na mě vysoká černovláska v crop topu s výraznou rtěnkou a kočičími linkami.

Na chvíli mi vyschlo v krku. Snad jako pokaždé, když mě sama od sebe oslovila neznámá dívka. Pohledná, nutno dodat.

Mluví se mnou, že?

„Myslím, že ne," uznal jsem. Stačila mi vteřina, abych přehodnotil svá dřívější slova, že nechci žádnou balit.

„Není za co, pracháči," šeptl mi Jared, když mě míjel, aby se vzápětí ztratil mezi lidmi.

Došlo mi to. On mě tak předtím nahlas neoslovil z nedbalosti. Udělal to zcela účelně.