Umění svodu

40 | Slzavá křivda

Zákony jsou mrcha. A když si nedáte dostatečnýho bacha, nakopou vás to příslušných míst. Proto celé to divadlo.

Uvědomoval jsem si, že za běžných okolností by bylo nejrozumnější vyhledat policii. Neexistoval vesmír, v němž by Maxe neusvědčilo pár jednoduchých testů. Problémem v tomhle celém ale nebyl on, nýbrž Jared. Neplnoletý Jared. Byt, v němž žili, byl psaný na Maxe, a i kdyby bylo dost finančních prostředků, nemohl být vedený na jméno puberťáka. Pokud by Maxe dostali chlupatí, museli by záhy kontaktovat jejich rodiče a ti se mohli snadno rozhodnout, že Jareda nenechají ve městě, v němž se jeho starší bratr namočil do drog a ve kterém to proto mohlo hrozit i tomu mladšímu, jehož neměli pod dohledem. Jo, byl jsem vlastně celkem sobecký. Odmítal jsem riskovat, že mě opustí. A hádejte co? Tím to nekončilo.

Byli bratři. A ačkoliv já bych si o Maxe neopřel ani kolo, Jared ho měl rád. Hodně rád. Kdyby ne, nenamočil by se kvůli němu do věcí, ve kterých plaval při našem seznámení. Stěží by ho tedy opustil, odešel se mnou a zanechal jej jeho osudu. S Arthurem jsme se shodli na tom, že bude nejlepší udělat si z toho jakýsi projekt, v němž budu dlouhodoběji zainvestovaný. Nejdřív bylo třeba z Jareda vytáhnout, z jakých zdrojů Max čerpal a následně ty lidi zkusit podplatit, aby mu dál neprodávali. Zprvu mě napadlo, že by jim šlo jen pohrozit policií, ale strýc to považoval za příliš nebezpečné a donutil mě slíbit, že to nebudu zkoušet. Jeho dodatek, že mi nechce jít na pohřeb, zabral rychle, musím podotknout. Už tak mi vtloukal do hlavy, že se zdaleka nepohybuji na pevné půdě a v případě jakýchkoliv komplikací, podezření či obav ho mám okamžitě kontaktovat. I když jsem doufal, že na to nedojde, existoval stále ještě jeden problém – kde vzít prachy na úplatky. To byla ta nešťastná část. Pokud totiž hádáte, že u Arthura, jste na správné adrese. Zadarmo to ale být nemělo. Musel jsem souhlasit s tím, že se s ním zase budu stýkat. A tím to pořád ještě nekončilo.

V případě úspěchu a odseknutí Maxe od zdrojů existovala možnost, že sám vyhledá léčebnu. Mnohem očekávatelnější byl ale předpoklad, že bude stále hledat nové lidi, od kterých by mohl brát. Proto jsem si předsevzal, že sotva Jaredovi odbije osmnáct, vyrazím ho opravdu nahlásit. Na tom, zda to snad nebude vnímat jako určitý podraz, mi nesešlo ani za mák. Být to na mně, hned ho šoupnu za katr.

Strýc mi několikrát během hovoru opakoval, že toho pro někoho, s kým jsem si sotva začal, dělám až moc. Uznávám, že když jsem pochopil, jak složité to celé bude, radostí jsem do stropu neskákal, jeho názor jsem ale taky nesdílel. Přišlo mi, že vůbec nechápe, že vztahy, ať už jsou krátké nebo dlouhodobé, nejsou jen o tom zábavném a jednoduchém. Žádný div, že se nikdy neoženil.

Když jsme Jaredovi balili věci, Max pomáhal spíš jen tak, aby se neřeklo a co chvíli mě obdarovával pohledy plnými zášti a pohrdání, které jsem mu s potěšením vracel. Za celou dobu jsme nepromluvili jediné slovo a atmosféra by se dala krájet. Až jsme se nakonec bok po boku odebrali na chodbu.

Nevím, jestli jsem věřil tomu, že tam Jared z nějakého důvodu nebude, ale pravdou je, že bych byl raději. Protože když na nás vrhl zmatený, vytřeštěný pohled a zorničky se mu rozšířily, jakmile spatřil tašku v Maxově ruce, polila mě vina. Dělal jsem správnou věc, byl jsem o tom přesvědčený. Ale když jsem viděl ten jeho výraz... cítil jsem se jako hajzl.

Zraky jsem upnul na zem. „Počkám dole," řekl jsem stroze, než jsem vykročil ke schodům. Tak trochu jsem doufal, že mě Jared zkusí zastavit. Že mě osloví nebo chytne za ruku.

Neudělal nic. 

Cestou do přízemí se mě chopila nepříjemná předtucha. Pokud jsem měl prve za to, že nejtěžší bude konfrontovat Maxe, změnil jsem názor. Nejhorší bude pak čelit Jaredovi. Po Maxovi jsem nežádal, aby si něco z našeho střetu nechával pro sebe, nepřišlo mi to správné. Nepřál jsem si před Jaredem něco skrývat nebo mlžit, na tom se vztah stavět nedá. Ale až zjistí, že jsem mu bez jeho vědomí manipuloval se životem a vydíral mu bratra, plný něhy zaručeně nebude.

Venku jsem se opřel o zeď a prsty jsem si projel vlasy. „Do hajzlu..." vydechl jsem.

Celý život jsem se snažil dělat věci správně. A když jsem konečně dosáhl svého pravého já a zjistil, co pro mě správné bylo, byl jsem nucený ublížit někomu, koho jsem měl rád. Sice kvůli jeho vlastnímu dobru... ale to na věci moc neměnilo.

Z úzkostného zamyšlení mě vytrhl tichý, skřípavý zvuk. Když jsem zvedl oči, měl jsem tu čest se psem stojícím naproti mně a ryjícím drápy do dlaždic. Vypadal jako pouliční mix kólie a vlčáka. Zaujatě si mě prohlížel, uši narovnané, v tlamě ošoupanou hračku.

Na rtech mi zahrál úsměv. „Přišel jsi mě utěšit, kámo?" broukl jsem, když jsem si dřepal. „Tak co, přišel? A copak mi to neseš?"

Pokud mi chtěl rozmar osudu nějak ulehčit, šel na to dobře. K těmhle čtyřnohým raubířům jsem měl odmalička blízko. Rodiče mi sice žádného nedovolili, ale před stěhováním jsem často navštěvoval sousedčina bígla. Přišlo mi, že lidé by se od psů měli hodně učit, ať už šlo o veselou náturu, radost ze života či věrnost.

Zavrtěl ocasem a než jsem se nadál, byl u mě. Hračku mi hodil k nohám, popoběhl a sklonil hlavu k předním tlapám, oháňku divoce vířící vzduch.

„Už chápu, kamaráde," ujistil jsem ho pobaveně, když jsem bral uslintanou hračku do ruky. Nejspíš měla kdysi nějaký tvar, ale už nebylo poznat, jaký. „Tak bacha!" houkl jsem, než jsem ji hodil o kus dál, radši v úměrné vzdálenosti od silnice. V další chvíli jsem se mohl bavit tím, jak za ní vyrazil, aby mi ji přinesl zpátky.

Házel jsem mu opakovaně a chvílemi jsem se musel tiše smát jeho snaze a ujíždění tlapek po hladké dlažbě. Ačkoliv jsem mu byl cizí, vzal hracím parťákem nadšeně za vděk. A já díky němu mohl pozvolna unikat nepříjemným úvahám v pozadí mysli. Alespoň do chvíle, než se rozrazily vchodové dveře.

Oba jsme se zarazili, jen abychom se vzápětí zahleděli na Jareda.

Pomalu jsem se narovnal.

„Padej, Archie," sykl směrem k oříškovi, který stáhl uši. Byl pryč dřív, než bych stačil říct ň.

Tohle nebude hezký...

Užuž jsem otevíral ústa, abych něco řekl, ale už jsem se k tomu nedostal. Dřív, než bych začal, mi na tváři přistála facka a čelist mi secvakla. 

„Kdo si kurva myslíš, že seš?!" vyjel.

V tu chvíli jsem nedokázal víc, než na něj zírat, dlaň přitisklou k tváři. Počítal jsem s tím, že bude vytočený, ale tenhle člověk... Byl to ten samý, co mě v noci držel za ruku a šeptal mi, že mě má rád?

„Ty posranej samaritáne!" Další rána, tentokrát do břicha.

Jeho údery nebyly kdovíjak silné, ale bolely jako čert. Ne fyzicky. Byla to bolest, co jsem neznal. Dlela někde hluboko v hrudi a... pálila.

„Tak tohle jsi měl v plánu?! Dochází ti vůbec, cos udělal?! Chtěls mi kurva ublížit?!"

Ne! Ne, to-!

„Máš pocit, že jsem tvůj majetek, ty vole?! Že mi můžeš ovládat život jenom proto, že sem ti řekl, že tě mám rád?!" syčel. Jeho oči, co se na mě při našem posledním setkání dívaly s tou hlubokou něhou, jako oceán, co mě jemnými vlnkami laská, byly nyní kusy ledu. Ale kdesi v nich, za tím hněvem, bylo něco dalšího. Slzavý stín křivdy.

„Jarede-" zkusil jsem opatrně, ale nepustil mě ke slovu.

Tašku hodil k nohám a rozpažil. „Tak tady mě máš! A teď jako co, hm?! Myslíš, že se ti budu vrhat kolem krku? Ani hovno! Nepatřím ti, jasný? Mezi náma je konec!"

Počkat!

To ne!