Umění svodu

38 | Arthur

Všichni známe toho ‚speciálního' kamaráda. Člověka, který je tak trochu výstřední, mnohdy nemístný nebo dokonce trapný. Dělá plno chyb, jako by to snad byla jeho jediná schopnost. Když má příležitost, tak nás ve společnosti naprosto zdiskredituje. Ale i navzdory tomu, nebo snad právě díky tomu, ho máme rádi.

Don pro mě takovým kamarádem byl, ač jsem si mnohdy nepřipouštěl, jak pevné pouto jsem si k němu zvládl vybudovat. A naše přátelství přitom začalo tak absurdně...

V prváku, krátce po nástupu na školu, jsem si přátele extra nehledal a jeho jsem neznal. Vídal jsem ho v učebnách a čas od času zaslechl nějakou z jeho příliš hlasitých a vrcholně stupidních poznámek. Tenkrát pro mě byl jen dalším z řady spolužáku, kteří nemohli chápat mou životní filozofii.

Rád bych řekl, že nás dohromady svedl nějaký projekt, návštěva knihovny nebo cokoliv, co by se blížilo normálu. Ve skutečnosti za tím však stál jeho nudismus.

Necelý měsíc po začátku docházky jsem se rozhodl chodit plavat. Slyšel jsem, že je to sport, co má pozitivní vliv na celé tělo a navíc člověku pomůže se uvolnit. Možná by mi s tím skutečně pomohl, to by ale nesmělo být kluka, co mě uprostřed kraulu popadl za rameno a zíral na mě se smrtelnou vážností. Když jsem se v bazéně postavil a nechápavě jsem se na něj zadíval, přišel můj první kontakt s Donovanem.

Vypadal trochu váhavě a špičky uší se mu podezřele červenaly. Podle všeho v sobě držel něco, co muselo ven. A vyšlo to v té nejhorší podobě:

„Jsem nahej!"

V tu chvíli jsem měl největší chuť z bazénu utéct a zavolat na linku bezpečí, protože jsem si vzápětí všiml, že nahý skutečně byl. Naštěstí pro něj mi stihl zavčasu vyjasnit, že byl s partou ve vířivce a je nenapadlo nic lepšího než mu plavky stáhnout, když ji opouštěl. A jemu zase nepřišlo na mysl nic rozumnějšího než skočit do bazénu a zkusit požádat nic netušícího nešťastníka, aby mu pro ztracený kus oděvu došel.

Tolik k mému seznámení s Donem.

Vždy byl tak nějak bezprostřední, rýpavý a zároveň přijímající, což mi znovu dokazoval v momentě, kdy jeho reakcí na můj coming out a první vztah byl dotaz, zda máme kluka a následný smích s prohlášením, že to s Miou tušili. Mně ten jeho přístup svědčil.

Do parku jsem šel s vnitřní nejistotou, ale z něj jsem díky Donovi odcházel s úsměvem na tváři, vnitřně polehčený. S tím pocitem se pojila i skutečnost, že jsem si byl sám sebou zase skálopevně jistý. Já mohl Jaredovi pomoct.

A taky jsem to hodlal udělat.

***

Nebyl jsem člověk, co by hravě vycházel s kdekým a dost lidí jsem nesnášel. Pokud však existoval někdo, koho jsem nenáviděl bytostně, byl to strýc.

Nikdy jsem mu nedokázal odpustit, co mi udělal a ani jsem nechtěl vynakládat snahu na to o to usilovat. Ubližoval děcku, citově ho manipuloval a cpal mu do hlavy kraviny. Copak tohle dělá normální vyrovnaná osobnost? Ale i přes to, jaký odpor jsem k němu měl, jsem si byl vědomý jeho kvalit. Jeho jednání se mnou sice bylo hrubé, jeho slova lživá a jeho přístup krutý, ale jedno jsem mu upřít nemohl – byl člověkem činu, co má moc. Nejspíš proto jsem se rozhodl obrátit na něj a ne na otce.

Táta byl mladší dítě a za mnoho svých úspěchů vděčil Arturovi. I když byl zapletený ve věcech ne tak docela legálních a uměl v nich chodit, v nejhorším se mohl opřít o bratra a přenést na něj, nač sám nestačil. Strýc byl navíc o něco logičtější. A i kdybych si to nechtěl sebevíc připustit, tak jsem byl ve své situaci dost emocionálně zainvestovaný. Na Jaredovi mi záleželo, chtěl jsem mu pomoct a ta potřeba mě mohla přivést k iracionalitě. Pro Arthura v tom emoce hrát roli nemohly. Mohl se na vše podívat s chladem sobě vlastním.

Ale i když jsem to věděl, vytočit jeho číslo bylo zatraceně těžké. Doteď jsem všechny zprávy a telefonáty od něj systematicky ignoroval. Záměrně jsem si ho nezablokoval. Chtěl jsem, aby viděl, že jsem si jeho snahy se spojit vědomý, ale odmítám ho. A najednou jsem se sám rozhodl ozvat proto, že jsem něco potřeboval. Možná jsem mu byl v něčem přece jen podobný.

Několik dlouhých vteřin čekání. „Damiene?" ozvalo se. „Jsi to ty?" Zněl překvapeně.

„Taky zdravím," ušklíbl jsem se. Měl jsem pocit, že mě mobil začíná pálit v ruce. Ze všeho nejraději bych ho zahodil. „Potřebuju tvojí radu," přikročil jsem k věci.

„Radu?" Jeho tón protkal stín samolibosti.

„Jo," potvrdil jsem a v posteli jsem se přetočil na bok, levačku nepohodlně zkroucenou pod trupem. Snad abych si při rozhovoru s ním odepřel i fyzický komfort. Jdeme na to. „Vím, že umíš chodit na tenkým ledě a já teď na jednom jsem. Tátovi to neříkej, stejně by si s tím nevěděl rady. Jde o to, že kámoš žije s bráchou, co jede v drogách. Nevím jak moc, ale nebude to nic hezkýho, protože si ten kámoš musel na jeho matroš i půjčovat. Dluh je vyřešený, ale stejně je od sebe potřebuju dostat. Nějaký nápady?"

Na druhém konci bylo dlouhou dobu ticho. Řekl jsem to snad málo jasně? Nebo jen chtěl, abychom si připlatili za služby operátora?

„Dej od toho ruce pryč," zaznělo konečně, „jestli je tvůj kámoš takovej idiot, aby tohle dělal, i když může skončit v krimu, vyhni se tomu. Tohle bys za něj řešit neměl."

Na jazyku mě začínala svrbět odporná pachuť. Dát od toho ruce pryč? To nepřipadalo v úvahu. „Asi jsem se nevyjádřil dost jasně." Ne, nevyjádřil, protože jsem nepoužíval řádné termíny. „Není to kámoš, je to můj kluk. Takže to řešit budu, ať se ti to líbí nebo ne."

Další prodleva v odpovědi, tentokrát snad ještě delší. Když se k ničemu neměl, rozhodl jsem se pokračovat:

„Hele," má intonace sklouzla k sykavé ostrosti, „jestli mě teď hodláš poučovat, nech si zajít chuť. Jsem si naprosto jistý, že mi na něm záleží a stojí mi to za to. A jestli hodláš mít kecy, můžeme si tenhle hovor odpustit, jelikož jsou mi srdečně u prdele. Hodlám to řešit – s tebou nebo bez tebe. Tečka."

Jednal jsem s ním hodně ostře? Jo. Zasloužil si to? Nepochybně. Po naší společné minulosti by měl děkovat všem bohům, že s ním dokážu mluvit, aniž bych ho proklínal.

Z reproduktoru zazněl tlumený, hrdelní smích. Pobavit ho jsem v plánu neměl. „Věděl jsem, že v sobě máš mojí krev," prohlásil spokojeně.

Kéž bych jí neměl. „Tak poradíš mi nebo ne?"

Ve výsledku mi skutečně poradil. A co víc – pomohl mi uvědomit si detaily, které mi zatím unikaly.

A na mně tak zůstalo jediné – zrealizovat to.