Umění svodu

42 | Jeho idiot

„Cože to?!" zírala na nás mamka, div jí oči nevypadly z důlků.

Dám vám radu, dobře? Když plánujete unést svého přítele od jeho drogově závislého bratra a nastěhovat si ho domů, je to rozhodně chvályhodná akce. Ale pokud ten dům vlastní vaše matka, je i docela na místě jí o tom předem informovat. Aspoň trochu.

„No..." rádoby nevinně jsem se pousmál, proplétaje prsty s těmi Jaredovými, „byl bych rád, kdyby Jared bydlel nějakou dobu s námi."

Tohle zjevně nebylo to, co jsem měl říct. „Děláš si ze mě legraci, Damiene?!" vyjela, očividně slušně nabroušená. Sklenička červeného, co měla v ruce, byla poloprázdná. Možná i to přispívalo k problému. „Hele, chlapče, jsem skvělá máma, jasné?" důrazně povytáhla obočí. „Zvládla jsem, že jsi ze dne na den změnil styl a chování, rozhodl ses, že možná ani nepůjdeš na vysokou a přivedl sis domů přítele bez toho, aniž by ses mi obtěžoval říct, že taková možnost vůbec existuje!"

Hádám, že jsem jí to vážně měl říct předem...

„Ale nemůžeš se prostě rozhodnout, že někdo bude bydlet s námi, pro Krista!" Částečně rozpažila. Bylo až s obdivem, že víno nevyšplíchlo ven.

Dobrý stratég pozná, kdy je správné mlčet. Teď to správné bylo.

Zhluboka se nadechla, upila a bylo znát, že se snažila uklidnit. Prostor k tomu jsme jí dopřáli s ochotou.

„Podívejte, kluci," usmála se, podle napětí v těle strojeně, „přeju vám to, opravdu. A vím, že mladá láska je hodně intenzivní... v některých směrech obzvlášť, takže jestli jde o to, že potřebujete soukromí-"

„Ježiši, mami!" zaúpěl jsem útrpně. Jako bych si snad zakusil málo s knihou ,Co tvůj frantík, mladý muži?', kterou mi věnovala k patnáctinám. Tenhle proslov jsem jí odmítal nechat dokončit. Ačkoliv v intenzitě v určitých směrech se nemýlila.

Jared, co momentálně drtil mou dlaň silou, kterou bych od něj nečekal, se zřejmě rozhodl, že bude nejbezpečnější se do situace vložit. „Omlouvám se," řekl a já v jeho hlase skutečně zaznamenal upřímnou lítost. Když jsem se zaměřil znovu na něj, viděl jsem, že zíral do země, postoj nepřirozeně strnulý, prsty volné ruky na lemu košile, který už stihl zdárně pomuchlat. Byla chyba ho tomuhle vystavit. „Není to Damienova vina, to jen... brácha je dlouhodobě nemocnej. Promiňte, nechci o tom moc mluvit a nechtěl jsem se vám cpát do domu..." nervózně přešlápl. S rodiči očividně neuměl jednat zdaleka tak dobře jako s přidrzlými puberťáky. Bylo načase, abych převzal slovo.

Lhát mamce jsem v popisu práce vzorného syna neměl, ale pravdu jsem jí mohl říct jen stěží. A báchorka, kterou černovlásek načal, nebyla od věci. Nechyběl jí cit ani logika. „Hele, mami," načal jsem s prosíkem i důrazem v podtónu, „už nejsem dítě, to přece víš. Možná se vždycky nechovám tak, jak bys chtěla, ale nejsem ani idiot. Tohle jsem předem zvážil, dobře?"

Pohledem zatěkala mezi námi a svou sklenkou. Váhala. Jen ji ještě o něco víc postrčit. 

„Jaredův brácha teď nemůže fungovat tak, jak by měl. Ani jsem nechtěl, aby ti to Jared říkal, už takhle je to pro něj těžký..." V překladu: Nenapadala mě takhle z fleku žádná nemoc, kterou bychom Maxovi mohli vytesat do smyšleného náhrobku, a tak jsem nechtěl, aby se vyptávala. „A říkali jsme ti, že jeho rodiče bydlí daleko. Když nebude tady, připadá v úvahu buď intr nebo opuštění školy a stěhování k rodičům. S bráchou žije od začátku střední, nikdy nemusel řešit ani intr, ani přestup někam jinam. A my jsme dva v tomhle obřím baráku. Vážně mi chceš říct, že je problém, když tu budeme tři?" Ke konci slov jsem přitlačil na důraz a v duchu jsem překřížil prsty. Prosím, skoč na to!