Umění svodu

27 | Nečekaná objasnění

Lom.

Pro někoho jen slovo bez valného významu, pro mě jediné konkrétní místo. Když jsem ho v minulosti objevil, okamžitě si získalo mé sympatie. Tehdy jsem chodíval pravidelně běhat, nejčastěji do míst, kde jsem málokdy narazil na lidi, les pro mě proto byl logickou volbou. Vzduch v něm byl vlahý, a i když jsem musel čelit překážkám, jemnému šumu listů a zurčení vody v říčkách se jen těžko mohly vyrovnat rušné chodníky.

Jednou, když jsem se cítil obzvlášť plný energie, jsem seběhl ze své obvyklé trasy a čirou náhodou narazil na tohle místo. Na starý, léta nenavštívený vápencový lom, jehož údolí skrývalo jezero. Když jsem prvně stanul na pláži, musel jsem zatajit zrychlený dech a jen jsem se na tu zraky nepoznanou nádheru díval. Navlhlá pláž postupně přecházela v hladinu tak čiré vody, s jakou jsem se ještě nikdy nesetkal. Stromy vrhaly na šedomodrou plochu podlouhlé stíny, co se táhly dál a dál, čím blíž byl soumrak a v posledních slunečních paprscích se téměř dotýkaly příkrých skalisek na druhé straně. Nikdy se však nedotkly docela, jako by představovaly jistý předobraz nedosažitelnosti.

Jednalo se o místo bohem zapomenuté, nikdy jsem tam nikoho nespatřil. A i to mu dodávalo kouzlo. Bylo to moje místo. Prostor, kam jsem hodlal přizvat jen lidi, co mi byli opravdu blízcí. A teď...

„Je tu krásně," pousmál se Jared.

Mým očím se nabízela ta jemná, rozechvělá, třpytící se hladina, když jsem se na něj zaměřil. Nejraději bych se díval na scénu před námi. Tak proč jsem hleděl na něj? „Jo, to je." Sklopil jsem oči a odtrhl je tak od jeho úsměvu. „Skvěle se tu přemýšlí."

„Chodíš sem přemýšlet?" tázal se zvědavě.

Ani jsem nezaznamenal, kdy se Mia a Don začali vzdalovat, ale najednou byli kus od nás a kráčeli po pláži někam do pryč. Nejspíš nám dávali prostor, protože jsem zmínil, že si s Jaredem musím promluvit. V tu chvíli jsem jim byl nevyřčeně vděčný.

„Někdy, když mám čas," přitakal jsem, když jsem si sedal do písku. Byl navlhlý a studil, ale nevadilo mi to. A nevadilo to zjevně ani Jaredovi, protože mě napodobil.

Netuším, jak dlouho jsme mlčeli. Jen tak jsme tam seděli, bok po boku, hledíce na jemné odlesky, ve kterých se slunce usazovalo na vodě. Bylo to kouzelné, ta hra světla a temných hlubin, co byly zrakům skryté. Jako by očividnost bojovala s neznámem. Jak moc se to jen podobalo naší aktuální situaci.

„Asi chceš vysvětlení, co?" hlesl po chvíli do nastalého ticha. Mia a Don byli už tak daleko, že k nám nedoléhal ani šum jejich rozhovoru, jen vítr ve své hravosti splétal šustivou melodii spadaného listí.

„Jo," odvětil jsem. Proto jsme se přece sešli, proto jsme se vůbec měli vidět. A přece – když jsem se díval na výjev před námi, rozhovor se zdál nitru zvláštně nepodstatný. To jen mysl si ho žádala.

Tiše si povzdechl a já periferním viděním zachytil, jak zaryl prsty do písku. Ale dál mlčel. Mlčel dlouho, až mě donutil se na něj obrátit.

Hlavu měl skloněnou, tělo napjaté. Když ho oblečení obemykalo tak těsně, nebylo těžké si všimnout, jak byl napružený. A mnou samým znovu projel ten pocit, co jsem měl, když jsme odcházeli od Noela. Nechtěl jsem, aby se stresoval. „Mám pocit, že jsem tady doma," pronesl jsem, aniž bych to plánoval. Má pozornost se postupně přesouvala zpět na poklidnou krajinu v celé její nádheře. „Všechno je tu tak klidný... nic se po mně nechce. Víš, mám tady takovej ujetej pocit, že můžu být sám sebou. Nic mě nemůže rozhodit." Když jsem to vypouštěl z úst, moc jsem neuvažoval, a přece mi zpětně docházelo, proč jsem to vlastně říkal. Chtěl jsem, aby věděl, že na něj nebudu naštvaný, až přizná barvu. Ať už byla jakákoliv. Já to pokojné místo svým výbuchem rušit nesměl.

„Jsi divnej."

Koutky mi krátce zacukaly. Momentálně mi to znělo strašně absurdně. „Snažíš se mě urazit?" uchechtl jsem se.

„Měla to být lichotka."

Donutil mě se na něj zase zaměřit. Vypadal tak vážně. Jako by se právě nacházel na obchodní schůzi, co měla mít zásadní dopad na jeho kariérní růst. Ale konečně mi můj pohled opětoval. Bylo to poprvé od chvíle, co přišel. A teď, když jsme se na sebe dívali, mi to dávalo i celkem smysl. Vypadal neskutečně sklíčeně. „Kdy přesně mě hodláš poslat do prdele?" zeptal se sotva slyšitelně, jako by ta slova ani nechtěl vypouštět z úst.

Nakrčil jsem obočí. O čem to mluví? „Proč bych tě měl posílat do prdele?"

Odtrhl pohled, jako by se spálil. Propletl vlastní ruce v klíně a jeden prst stíhal druhý, když si s nimi hrál. Zdálo se, že chtěl něco říct. Jeho rty několikrát povolily, ale vždy se zase semkly v celek, co nic nepouštěl. Něco ho muselo hodně trápit. Netušil jsem co, ale vadilo mi to. Proč mi nedokázal dát odpovědi?

„Týká se to toho, co mi chceš říct, co?" odtušil jsem nakonec. Muselo, jiná možnost se nenabízela. Ale co mi hodlal svěřit tak vážného, že tolik váhal? Sám jsem se začínal cítit provinile za to, že jsem po něm žádal vysvětlení. „Hele, jestli to nechceš říkat, necháme to být. Můžeme to prostě zahrabat pod koberec a dělat, že se to nestalo," navrhl jsem, i když to bylo po pravdě asi tak to poslední, co bych chtěl dělat.

„Jenže ono se to stalo!" namítl ostřeji, než bych čekal. „Stalo se to, chápeš?" Zvedl ke mně tvář snad s ještě sklíčenějším výrazem. „Uvědomuješ si vůbec, co to pro někoho jako já znamená?"

„Pro někoho jako ty?" Ne, absolutně jsem nechápal, kam tím mířil.

„Jo, pro někoho jako já!" Jednu ruku vymrštil do vzduchu, až se kolem rozletěl písek. „Ty seš heterák, jasný?! Když se vykousneš s kámošem, je to prostě v pohodě, byla to kravina a experiment. Ale chápeš, co to znamená pro někoho, kdo je teplej?!" Byl čím dál zapálenější a hlasitější. „Dneska mi řekneš, že je to v pohodě a zahrabem to pod koberec. A zítra na mě vybalíš, že sis to rozmyslel, protože jsem nechutnej!"

Co to mele? Nemusel jsem se ani vidět, abych věděl, jak zmateně jsem vypadal, když tak najednou vyjel. Zvlášť s ohledem na to, kvůli čemu vyjel. Že na něj vyrukuju s tím, že je nechutnej? „Kdo ti jako řekl, že jsem heterák?"

Už otevíral ústa k dalším slovům, tvář pokřivenou něčím, co jsem nepobíral. Ale jakmile jsem tu otázku položil, zmlkl. Zůstal se na mě jen nechápavě dívat.

Myslím, že mi začínalo být čím dál jasnější, že měl nějakou zatraceně blbou zkušenost. Zatím jsem netušil jakou, ale rozhodně ji měl. A právě ji jsem nenáviděl. Protože to ona mě nutila přiznávat věci, co jsem nedokázal doopravdy vyjasnit ani sám sobě. „A i kdybych byl heterák, co to má jako společnýho s tím, že bych ti řekl, že jsi nechutnej? Hele, já tě taky líbal. Tys to možná začal, ale dělali jsme to oba."

V jeho výrazu náhle došlo k citelné proměně. Jako by byl ve stejném momentě víc zmatený, ale taky nabyl jistoty. „Ty nejsi hetero?"

Ta otázka se na moment vznášela ve vzduchu.

Co jsem mu měl odpovědět? Sám v sobě jsem neměl jasno, nejspíš i proto, že jsem se to sobě samému nesnažil vyjasnit. Nebyla k tomu ani příležitost, moje bytost to brala v pohodě, jako by o nic nešlo. „Asi ne," uznal jsem nakonec. „Moc ti toho neřeknu, potřeboval bych víc zkušeností. Ale s tím, co se mezi náma stalo, jsem v pohodě. Jako fakt v pohodě, nevadí mi líbat kluka."

Myslím... ne, já vím, že to byl ten moment, co mu konečně rozvázal jazyk.

„Chtěl jsem tě políbit už dřív!" vypálil najednou.

Cože?

„Nebylo to jenom kvůli tý chvíli," přiznal a dokonale mě vykolejil.

Do jisté míry jsem spoléhal na to, že mi řekne, že to byl omyl, kravina. Že jsme se nechali unést okamžikem a půjdeme dál. Ale rozhodně jsem nečekal to, co přišlo.

O něco víc se narovnal. Prsty si prohrábl vlasy a když se na mě znovu podíval, bylo jisté, že to, co říkal, myslel smrtelně vážně:

„Líbíš se mi."