Umění svodu

11 | Zapečetěná tajemství

Trpělivost je výsada. Já jí ovšem nikdy neoplýval.

Když jsem se rozhodl něco zjistit, chtěl jsem to vědět co nejdřív, bez zbytečného zdržování a průtahů. Bohužel pro mě, Jared si dával slušně na čas. Když mě žádal o trochu času, věřil jsem, že to opravdu bude trocha času. Zbytek týdne jsem ho na školním pozemku ale nespatřil. Psát mu na Messenger jsem nezkoušel, bylo mi už tak nějak jasné, že by neodpověděl a mě by to jen vytáčelo. Ale vytáčela mě i jeho absence v okolí. A následkem toho jsem se zachoval jako idiot. Proto jsem taky skončil v tak prekérní situaci...

„Prostě to pošli," vyzvala mě s úsměvem Mia.

„Zní to kurva teple," procedil jsem skrz zuby, když jsem zíral na displej vlastního telefonu a na pozadí scény zněl Donovanův smích.

Jo, rozhodl jsem se mu svěřit. Osudná chyba. Když jsem mu říkal o lekcích, zíral na mě jako na debila. A jakmile jsem mu vyjevil své obavy, že Jaredovi někdo ubližuje a lítá v problémech? Smál se. Doslova se mi vysmál do ksichtu a nazval mě citlivkou. Vypadal u toho ale poněkud zvláštně. Nejspíš už jsem chápal, proč. Ozval se Mie, své přítelkyni, aby s námi situaci řešila a já tak podruhé musel pronášet věci, o kterých se mi tak docela mluvit nechtělo. Měl jsem radši jít za vedením školy.

„Řekl jsi, že s ním tahle písnička pohnula," podotkla dívka, pohodlně opřená o hruď svého přítele, na kterém seděla. V rohu knihovny se sedacími vaky byla hromada místa, ale oni dva se na sebe prostě museli lepit, co?

„To ale neznamená, že mu budu posílat nějakou podělanou fotku s kusem textu!" odvětil jsem ostřeji, než jsem zamýšlel.

„Hele, kroť se!" sykl varovně Don.

Zhluboka jsem se nadechl.

Mia byla starší než my, studovala už ve druháku na vysoké. Psychologii. To byl důvod, proč ji Donovan přizval a taky důvod, co mi rozvázal jazyk, abych se svěřil i jí, ač jsem ji moc neznal. Jenže jak mě mohla nutit k něčemu takovému?! Tvrdila, že mi to může pomoct Jaredovi rozvázat jazyk. Nechápal jsem to. A ještě víc jsem nechápal sám sebe - proč jsem se do toho vůbec nechal namočit? A proč jsem to sakra nemohl udělat postaru a prostě ho vydírat?!

Nějakou dobu bylo ticho. Pak vedlejší vak zašustil, když se Mia naklonila blíž. „Ukaž," řekla. A dřív, než jsem se nadál, na mě z displeje místo rozepsaného textu koukala doručená zpráva. Poslala to.

Telefon mi málem vypadl z ruky. „Co děláš, do hajzlu?!" Ne. Ne, sakra! To jako vážně?!

Mobil jsem si přitáhl zpět k obličeji. Proč to musí být SMSky?! To bylo snad to nejhorší. Jared mi číslo nedal, měli jsme ho od jeho spolužačky. Navíc - zprávy v SMSkách nešly oboustranně smazat. A co víc? Místo toho, abych mu napsal něco normálního, jsem mu poslal MMSku. Podělanou MMSku, v jejíž příloze byla jeho fotka ze základky! Nebylo těžké ji dohledat. Když jsme si s Miou a Donem povídali, napadlo nás projet nejdřív jeho facebookové přátele, jestli tam neuvidím toho chlapa, kterému dlužil. Na toho jsme nenarazili. Ale když už jsme si profil vyjeli, prohledali jsme ho a našli několik jeho starších fotek. Než nastoupil na střední, byl hodně jiný, minimálně na snímcích jinak působil. I když byl i na nich oblečený jako bezďák, na většině z nich se smál. A smál se jinak, než jak jsem ho viděl usmívat se v realitě. Na fotkách vypadal opravdu šťastně. Několik snímků jsme stáhli a porovnávali jsme je s těmi současnými. A když jsem se svěřoval s tím, jak jsme spolu šli na párty se sluchátky v uších, Miu něco napadlo. Byla to vlastně kravina, udělali jsme to v impulzu.

Zjevně nenávidím impulzy.

Jelikož ze zprávy na mě momentálně koukala Jaredova vysmátá fotka s výňatkem textu z Photograph: ‚Podívej se na tuhle fotku. Vždy, když to dělám, rozesměje mě.'

„Do píči!" zaúpěl jsem.

„Fajn plán, tam jsi ještě nebyl."

V následující vteřině jsem se pokusil Donovana za jeho poznámku zavraždit pohledem.

„Klid, Damiene," usmívala se nadále Mia, ale na tváři jí bylo znát, že měla co dělat, aby nepropukla v smích. „Vždyť znáš nějaký jeho tajemství, co si myslíš, že udělá? I kdyby ho to naštvalo, nebude to šířit."

To byla jenom slabá útěcha. Protože mě nešlo jenom o to, zda to bude šířit, ale taky o to, co si o mně sakra bude myslet.

Volnou ruku jsem zaťal v pěst. Napíšu, že to byl vtip! Proběhlo mi hlavou. Užuž jsem se to chystal udělat, když se mi mobil pokusil znovu dostat z ruky. Protože cinkl.

Ani jsem moc nevnímal, jak se mi dvojice naklonila přes rameno, když jsem četl odpověď. I u ní byla fotka. ‚A tady jsem vyrůstal. Myslím, že současný vlastník si dům už přestavěl.'

„To je...?"

„Jiná část textu," odvětil jsem zaraženě a stejně zaraženě jsem zvětšil i fotku v příloze. Nevím, odkud přesně byla, ale jednalo se o roubený domek s širokou příjezdovkou, na kterou vrhal stín nějaký strom.

„Odpověz s další částí!" vyzvala mě Mia. Poněkud prudce, nutno dodat.

Nejistě jsem se na ní podíval. „Měl bych?" Jestli tohle bylo skutečně Jaredovo číslo, co mělo to všechno znamenat? Proč mi odpověděl takhle? A proč taky poslal fotku?

„Udělej to. Věř mi."

Z jakého důvodu jsem se rozhodl jí věřit? Nejspíš jsem doufal, že chápe něco, co já ne. A že se někam posuneme. Že získám odpovědi. A když získám je, snad se dokážu zbavit tohohle svého stavu a přestanu si Jaredovu situaci promítat do vlastní minulosti. Jak jsem byl tehdy hloupý...

‚Život je teď ale lepší než tenkrát. Být jimi, nepustil bych se dovnitř.' Odeslal jsem další zprávu s vlastní fotkou z prváku. V té době jsem nebyl jsem zdaleka takový jako momentálně a měl jsem jiné priority. Na fotkách jsem vždy vypadal nedůtklivě. Než jsem se začal měnit.

„Možná je to jenom nějaká sranda," podotkl Donovan, když se dlouho nedostavovala odpověď. Na to jsem mu nic neřekl, jen jsem se na něj zamyšleně obrátil. Měl pravdu. Mohl to být jenom vtip. A možná i moje stránka věci byla v očích Jareda vtip. Vždyť kdo si posílá úryvky textů random písničky? Ještě s fotkami? Byl ten snímek domu vůbec z jeho dřívějšího bydliště?

„O tom pochybuju," řekla Mia. Patřila jí naše plná, neznalá pozornost, když pokračovala, tentokrát už bez úsměvu: „Víte, každý se s problémy vyrovnává jinak. Když je schopný o nich mluvit, je to vlastně snadný, ale když se zapečetí..." Zavrtěla hlavou a zvedla ke mně oříškové oči. „Když se někdo uzavře v sobě, je to těžký. Může pro něj být nemožný o tom jen tak mluvit. Někdy je snazší posílat si třeba zprávy. Může to být žádost o pomoc."

Problémy? Zapečetění se? Jednoduchost zpráv? Žádost o pomoc? A co víc - o pomoc ode mě? Nevím přesně, co stálo za tím, že jsem se po jejích slovech začínal cítit o mnoho víc investovaný v situaci. Neměl bych. „Myslíš, že... nedokáže o tom, co se mu děje, mluvit nahlas? A je lepší používat texty písniček?" Ono to dávalo a zároveň nedávalo smysl.

„No-" začala, ale přerušilo ji další cinknutí. Všichni jsme se zaměřili na displej. Tentokrát žádná fotka, jen text:

‚Unavený z žití, jako bych byl slepý. Je mi špatně z toho se dívat a necítit. Proto mi připomínáš, co jsem.'

„Co to je?" zeptal se Don po chvíli společného zírání na zprávu.

A já to věděl. A i když jsem se stále neorientoval, měl jsem pocit, že jsem něco cítil. Soucit? Lítost? Sympatii? Nevím, nedokázal jsem si to zařadit. Ale bylo to ve mně a já tušil, že by mě to mělo vytáčet, už jen pro tu možnost být do všeho zatažený víc, než bych si přál. Ale stejně jsem ten pocit nedokázal zahnat. „To je jiná písnička od nich. O zlomeným člověku, řekl bych."

Chvíli bylo ticho.

„A co chceš odepsat?"

Mé prsty už jely po klávesnici, když jsem odpovídal: „Text." Respektive to jedno slovo, které chtěl interpret na základě textu nejspíš slyšet.

Z vlastní zprávy na mě hledělo jediné: ‚Promiň'