Umění svodu

6 | Zasněný podivín

Ve výsledku jsem jeho nápad nezavrhl. Vlastně mi ani nedal dost prostoru na to jej zavrhnout. Vychrlil na mě, že to zařídí přes známou a že se v osm sejdeme u nádraží. Neptal se mě, jestli se mi chce ani jestli mám čas. A pak prohlásil, že už bude muset jít a během chvíle byl fuč. Jak taky jinak, co?

Má prvotní myšlenka, že prostě nedorazím, už jen z principu jeho přístupu ke mně, postupně vyzněla do ztracena. Když mě přešel vztek, vzal moje úvahy jím vzbuzené s sebou. On ostatně nebyl špatný nápad učit se praxí. Protože ať jsem se v jiných směrech vyznal sebevíc, analýza lidského chování mezi mé schopnosti zjevně nespadala.

Až do pátku jsem se s Jaredem neviděl. Chtěl jsem se ho zeptat aspoň na to, kdo tu akcičku vůbec pořádá a kde, jenže zastihnout ho se ukázalo jako nadlidský úkol. Nejdřív jsem mu napsal, ale to se setkalo s neúspěchem. I když si mou zprávu zobrazil, neodpověděl. V zajetí podrážděnosti jsem ho dokonce zkusil vyhledat v učebně, kde měl mít hodinu, a to i přes riziko, že se prozradím Donovanovi. Ve výsledku mi ale nějaká jeho kamarádka sdělila, že do školy ten den vůbec nedorazil. A já to už dál neřešil, a to hlavně proto, že se mnou ta dívka, Lexi, jak jsem brzy zjistil, jednala hodně vstřícně. Možná až podezřele vstřícně. A já pojal naději. Změna stylu možná fakt pomáhala! Ostatně mi přišlo, že se mi i na chodbách dostávalo víc dámské pozornosti. Nic jsem nezkoušel, zatím, chtěl jsem se nejdřív důkladně připravit, ale egoista ve mně se tetelil spokojeností.

Vysvětlit mamce, že v pátek vyrážím bůhví kam s bůhví kým, byla asi nejtěžší část toho všeho. Od doby, co se od nás odstěhoval táta, se na mě hodně fixovala. Nepotřebovala se mnou vyloženě trávit čas, ale byla raději, když věděla, že jsem doma. Nicméně vzhledem k tomu, že jsem už překročil věkovou hranici osmnácti let, která pro ni byla z hlediska zodpovědnosti za sebe samého klíčová, mě nakonec nechala jít. Jen mě žádala, abych na sebe dával pozor. Jako bych snad mohl ovlivnit, kam mě Jared dotáhne, co?

Když jsem mířil na nádraží, hlavou se mi honilo dost myšlenek. Od základních věcí, jako jestli jde o velkou či menší párty, až po to, jestli tam budu krom otravného skrčka znát ještě někoho. Prioritní ale byla otázka, zda sám Jared vůbec dorazí. Než jsem vyšel z domu, psal jsem mu hned dvakrát, ale opět neodepisoval. Zodpovědnost mu vskutku nic neříkala.

Před osmou jsem byl na místě, ale po něm ani vidu ani slechu. S tichým povzdechem jsem se proto posadil na lavičku a z bundy jsem vylovil mobil. Už jsem si na nošení kůže začínal zvykat a musel jsem uznat, že jsem se v tmavých tónech a hadrech rádoby badboye cítil vážně dobře. O něco míň dobře jsem se ale cítil, když jsem psal další zprávu: ‚Čekám'

Ještě jsme se ani neviděli a já už na něj byl nasraný. Ten ignor si fakt mohl odpustit. Pokud byl třeba nemocný nebo nestíhal, mohl to jednoduše napsat. Co když na něj budu čekat jako idiot a on se nakonec neukáže?

Ani po deseti minutách žádná odpověď.

S dalším povzdechem, tentokrát frustrovanějším, jsem si do uší strčil bezdrátová sluchátka a pustil si hudbu. Dokázala dobře stimulovat moji náladu, která se momentálně pohybovala kdesi pod bodem mrazu. Pohodlně jsem se opřel a zadíval se směrem k nebi. Už se začínalo šeřit. Na to, že byl říjen, bylo ještě dost teplo. Vzduch už přinášel chladné tóny, ale stále byly cítit převládající stopy teplého léta, které se tenhle rok opravdu vydařilo. Ačkoliv jsem měl i během prázdnin dost práce, stejně jsem si ho užil. S mamkou jsme dokonce byli na dovolené na Jamajce. Karibik jsem měl vždycky rád, nejspíš proto mamka vybrala zrovna tohle místo. Bylo pro nás vzácné se soustředit jen jeden na druhého, snad proto byly ty okamžiky tak výjimečné. Relax na vlhkém, přímořském vzduchu, večerní hudba, co zaplavovala ulice, pohled na ty krásné korálové útesy – to vše jsme absolvovali spolu. Jako bychom si k sobě zase našli cestu, co byla od rozvodu narušená. Bohužel to tak bylo jen během dovolené, jakmile jsme se vrátili zpět domů k povinnostem, propast se začala znovu otevírat.

Odemkl jsem telefon, abych přepnul skladbu, co hrála ve smyčce. Vracela mi příliš sentimentální vzpomínky. V ten moment jsem ale ucítil, jak mě po krku pohladilo cosi podezřele hřejivého a s trhnutím jsem se obrátil, div jsem mobil neupustil.

„Děláš si prdel?!" vyjel jsem pod náporem prvotního úleku, když jsem si z uší vyndával sluchátka. Jared stál přímo za mnou.

„Tuhle mám rád," řekl s jemným úsměvem, když se narovnával z předklonu. A mně docvaklo, že odkazoval na písničku.

„Nepřijde ti neslušný koukat někomu do mobilu?" povytáhl jsem kriticky obočí. Ačkoliv – přišlo mi zvláštní, že i on zřejmě poslouchal Nickelback, tipoval bych ho na něco jiného.

Zase se mi rozhodl dokazovat, jak byl divný. Místo toho, aby mi totiž odpověděl, s tím zvláštním úsměvem zanotoval: „Kim byla první holka, kterou jsem políbil. Byl jsem tak nervózní, že jsem se skoro netrefil. Teď už má pár dětí. Neviděl jsem jí, bůh ví jak dlouho..."

Došlo mi to hned – odříkával část textu. A já neměl páru, proč. Vypadal podivně uvolněně, snad i trochu zasněně. Ostatně se ani nedíval na mě, jako by byl ponořený sám v sobě. Možná taky ve vzpomínkách, stejně jako před pár okamžiky já sám.

Chtěl jsem ho pranýřovat za to, že mi neodepisoval, a pak se zjevil jakoby nic. Ale z nějakého zvláštního vnitřního popudu jsem udělal něco úplně jiného. Místo toho, abych vystartoval, jsem mu podal jedno ze sluchátek.

Při tom gestu se zarazil. Chvíli na sluchátko jen hleděl, ale pak se jeho úsměv rozšířil a on ho přijal.

Jo, fakt jsem na něj chtěl být naštvaný. A chtěl jsem ho ptát, kam vlastně jdeme.

Ve výsledku to ale dopadlo tak, že jsem se jím nechával mlčky vést. Soumrak klesal k zemi a my šli bok po boku, každý ponořený sám v sobě. Pouliční osvětlení se probouzelo k životu a naše kroky měřily čas. To vše za tónů skladby Photograph.