Umění svodu

23 | Horkost hříchu

„Odcházíme," oznámil jsem Jaredovi, sotva jsem ho našel. Seděl v rohu místnosti v rozvrzaném křesle, a když jsem se objevil, ani si mě nevšiml, jen zíral do země.

Jakmile jsem ho však oslovil, rychle se vymrštil a zíral na mě. Otevřel ústa, a pak je zase zavřel, aniž by z nich cokoliv vyšlo. Jako ryba na suchu. Ryby si ale nekupují drogy na splátky.

Noelovi jsem v kumbále převedl ne zrovna malý obnos z úspor na vysokou. Když jsem tak činil, zeptal jsem se jej, za co to vlastně bylo. Překvapivě neměl problém mi to říct, ač jsem počítal spíš s tím, že to budu muset vytáhnout z Jareda. Zřejmě jsem srovnáním účtů obměkčil ten orgán, co mají dealeři místo srdce.

A proto jsem se na mladíčka momentálně díval tak odměřeně. Kupoval si háčko za prachy, co ani neměl. Lítal v tom? Bral ho? Jako jeho brácha? Nebo přeprodával a něco se posralo? Kolik si toho musel koupit, aby dlužil tolik?!

„Účty jsou srovnaný, s Noelem jsi skončil. Tak si vem bráchu, jestli chceš, a mizíme," řekl jsem, když se k ničemu neměl. Jen tam stál jako solný sloup, pohled fixovaný na mou tvář. A ty oči, co jindy tak mistrně skrývaly všechno možné, byly momentálně naplněné takovým množstvím emocí, že jsem ani nedokázal poznat, co všechno v nich bylo. Poznal jsem ale, že toho s mým objasněním věcí ještě přibylo.

Proč jsem měl sakra pocit, že jsem pod tím pohledem chtěl roztát?!

Obrátil jsem se, abych mohl vykročit. Neměl bych se na něj dívat. Vypadal tak jinak než obvykle, moc procítěně. Nesmělo mě to zlomit.

„Počkej!"

Stisk ruky mě donutil se zastavit. Ale neotočil jsem se, jen jsem zůstal na místě. Před všemi těmi zvědavými čumily, co mi začínali slušně brnkat na nervy.

„Tys..." Začal za mými zády, ale pak se zasekl. „Tys..." zkusil to znovu, „...to zaplatil?"

Chvíli jsem byl zticha. Měl bych mu to vůbec říkat? „Jo."

Jeho sevření zesílilo, ale žádná další slova nepřišla. Až jsem byl nakonec nucen se přece jenom otočit a zase se setkat s jeho pohledem. Teď jsem ale bezpečně poznal, co v něm bylo. V modrých, tmavých hlubinách se tentokrát netopily jen zorničky, ale také šok. Vděk. A... dojetí?

„Tak jdem? Nebo jim tady budem dělat show?" zeptal jsem se s dalším pohledem do boku. Nedívej se na mě! Ne takhle!

Pustil mě. Zjevně konečně postřehl, že se lidi v okolí soustředí jen na nás, a to včetně Noela, co nás sledoval od dveří kumbálu a vědoucně se šklebil. Jak rád bych mu ten výraz smazal z ksichtu pár šikovnými ranami.

„Brácha už odešel," hlesl Jared, když jsme opouštěli místnost. Jeho hlas byl tichý, v nezvykle vysoké, zastřené tónině.

„Fajn."

Vyšli jsme na ulici. Pouliční osvětlení se už probralo k životu a vrhalo na chodník dlouhé stíny, kterými jsme procházeli, mlčky.

Jedna ulice.

Druhá.

Kráčeli jsme vedle sebe, ale jako bychom byli odděleni tlustou bariérou. Oba jsme měli hodně o čem uvažovat. Až ke konci třetí ulice se Jared rozhodl bariéru překročit:

„Pročs to udělal?"

Ta slova se nějakou dobu vznášela ve vzduchu. Co jsem mu měl jako říkat? Vyzpovídat se z toho? Vždyť já sám sobě ani stoprocentně nerozuměl. „Jsem samaritán, ne?" uchechtl jsem se ve výsledku.