Umění svodu

24 | Krize-nekrize a problematika štítu

Znáte takové ty příběhy, ve kterých se dva odlišní lidé, které nespojuje zdánlivě nic, najednou sejdou? Ty příběhy, ve kterých spolu válčí a zcela jim uniká, že někde na pozadí jejich nevraživosti je vlastně přitažlivost? Ty příběhy, kde ti dva náhle, snad v zajetí ztráty kontroly, unešení okamžikem, skončí v objetí? A ve víru polibků zjišťují, že i přes své odlišnosti nebo snad dokonce díky nim, jsou pro sebe jako stvoření? No, tak náš příběh mezi tyhle nepatřil.

„Promiň."

Zase jsem byl v tom otravném okamžiku, co jsem tak důvěrně znal. Ležel jsem na zádech a zíral do temného stropu, po kterém se honily stíny. Uplynula už minimálně hodina od chvíle, kdy jsem se vrátil domů a padl do podušek. Od toho momentu jsem se ani nepohnul.

Události po polibcích byly zmatečné. Naši chvíli narušila parta hlučných puberťáků, co navštívila park. Jejich hartusení nás rychle odtrhlo. Zíral jsem na Jareda jako na zjevení, on tak zase zíral na mě. Oběma nám nejspíš došlo, jakou píčovinu jsme udělali. A pak nastalo to, co obvykle v podobných situacích nastává – útěk.

Jared se měl k odchodu zatraceně rychle. Pokoušel jsem se ho zastavit, i když vlastně dost chabě. Jen jsem na něj vychrlil něco z otázek, na které mi nedal odpověď. Ve výsledku na mě vyštěkl, že ty drogy, co sháněl, neměl pro sebe. Pak řekl jen: „Promiň." a byl fuč. Neměl jsem potřebu se za ním hnát a chytat ho, epická scéna zběsilého běhu a vyznávání za objetí noční temnoty se nekonala.

Domů jsem dorazil tak trochu v transu. Mamka na mě naštěstí nečekala, takže jsem si zvládl ošetřit ret, hodit sprchu a mrknout na sbírku modřin, co jsem si odnesl, než jsem padl do postele. A od té doby jsem ležel. Zvláštně klidně.

V duchu jsem si říkal, že by u mě asi měl přijít takový ten moment šoku, prozření. Něco ve smyslu: „Bože, já se líbal s klukem! Jak se teď vyrovnám s touhle sexuální nejistotou?!" nebo: „Proč jsem neucukl? Jsem snad na kluky?!" Ale k ničemu takovému uvnitř mě nedošlo. Měl jsem za to, že jsem byl možná jen zaražený a ještě jsem to nezvládl zpracovat. Ale jak minuty plynuly, docházelo mi, že takový moment ani nepřijde.

Proč jsem z toho nebyl rozhozený? No, možná jsem byl ve výsledku trochu rozhozený tím, že jsem rozhozený nebyl. Ale tím to tak asi končilo. Netrápila mě nějaká krize sexuality, ani potřeba jí vyřešit. Snad v tom hrálo roli to, že jsem své pravé já teprve poznával a byl jsem otevřený jeho možnostem. Snad i to, že jsem v tomhle ohledu neměl předsudky. Jak jsem řekl Jaredovi – mně bylo vážně fuk, kdo na koho byl, takže dávalo i trochu smysl, že by mi to bylo ukradené i u sebe samého. A tohle by přece navíc vyřešilo můj problém, ne? Kdybych si našel kluka, už by mi nemuselo vadit, že o mě holky nemají zájem. Jo... fakt debilní styl myšlení.

Když jsem se v duchu srovnal s tím, že mě otázka orientace nebude trápit, minimálně ne prozatím, posunul jsem se k tomu, co mě opravdu trápilo.

Podělali jsme to.

Ono to vlastně bylo všechno příjemné. Dost příjemné. To, že mi řekl, že jsem jeho první kámoš, to, že mě konečně pouštěl ke slovu a vyslechl si tu moji povzbudivou řeč o tom, aby dělal, co sám chce. Jen jsem tak trochu nečekal, že mě bude chtít líbat. Jo, o jeho orientaci jsem věděl. Ale proč zrovna já? Bože...

Konečně jsem v temnotě pokoje udělal aspoň něco. Nahlas jsem si povzdechl.

Myslím, že jsme se vlastně nechali jenom unést okamžikem. Události u Noela nás oba zatraceně rozhodily. Nejdřív Jaredův sjetý brácha, pak rvačka, moje rádoby jednání, všechny ty věci, co vyšly napovrch. Byli jsme emočně vypjatí. A když se člověk do takového stavu dostane, bývá někdy nejsnazší zaměřit se na něco, co myšlenky nepotřebuje. Ty polibky ho rozhodně nepotřebovaly.