Umění svodu

10 | Prolhaný strach a vystrašený nevyspalec

„Strach lže a ty mu věříš."

To jsou slova známého filozofa Friedricha Nietzscheho. Bylo o něm napsáno až příliš mnoho knih. Myslím, že tak to zkrátka s reformními mysliteli bývá.

Poprvé jsem o něm slyšel už jako dítě. Na jeho pojetí světa jako bojiště byla postavená celá strýcova životní filozofie, asi proto jsem si toho o něm zjišťoval tolik. Měl hodně myšlenek. Hádám, že v tom spočívá celé jádro filozofa. Jsou to lidé, co až moc myslí. Promýšlejí každý kousek světa, každou jeho skulinu a výmol. Kant debatoval o základech morálky, utilitaristé o vystavění světa na požitcích a bolestech, analytičtí filozofové dokonce o samotných výrazech, které používáme v toku řeči. Přemýšleli všichni až moc.

Ale tenhle výrok, ten o lži, byl jedním z mála, které jsem si zafixoval. Protože se pojil se strachem a já se tak moc toužil nebát. Jenže bych mohl přečíst tisíce knih o tom, že strach je jenom reakcí na nějakou situaci a že se od něj dá oprostit, ale nikdy bych se od něj oprostit nedokázal. Strach je přirozený. Strach je silný. A ano, strach nám lže. A ano, my mu věříme. A budeme mu věřit nadále.

Když ten neznámý kluk stiskl Jaredovo rameno a já spatřil podlitinu, projel mnou strach. Nalhával mi, že jsem stále chycený v minulosti, že se musím bránit, dokud je čas. A lhal mi, když mě nabádal, abych hájil někoho, kdo mnou nebyl. Jen kvůli té domnělé podobnosti.

A strach mě vedl dál. Když mi Gabriel řekla, že má kluka, bál jsem se. Bál jsem se nesprávného činu, své vlastní chyby. Pak jsem se bál tam zůstat a bál jsem se tam nechat Jareda po všem, co jsem viděl. Každý můj krok vedl ve svém základě jenom strach. A jeho kroky zase vedl strach, když mě žádal, abych o tom nikomu neříkal. Nehodlal jsem. Ale nemohl jsem to ani vytěsnit.

A tak jsem v pozdních nočních hodinách zíral do temného stromu, plný otázek bez odpovědí a myšlenek bez rozhřešení.

Zmínil, že se porval. Ale zrovna on? Jistě, dávalo by smysl, že na něj někdo vystartoval, příliš si koledoval. A jeho nechápavost, když jsem zmínil, že Gabriel někoho měla, svědčila tak nějak sama za sebe. Mohl na něj vystartovat přítel nějaké holky, se kterou se zapletl, nepřekvapilo by mě to. Nicméně i kdyby ho někdo napadl, nepřipadalo mi, že by mohlo jít o rvačku, Jared mi na tohle neseděl. Ještě předešlý den bych tomu snad i uvěřil, jenže když jsem se domáhal odpovědi, kdo mu to udělal a zasahoval jsem do jeho osobního prostoru, změnil jsem názor. Jen trocha mé ostrosti stačila k tomu, aby se jevil opravdu vyděšený. Nebyl typ člověka, co by se rval.

Mermomocí jsem se snažil nemyslet na to, že jsem svůj první polibek v životě zasvětil zadané holce, a tak šly mé úvahy dál a dál.

Jak se mohl Jared zadlužit? Nepopřel to, když jsem to zmínil, takže to tak muselo být. Tomu chlapovi visel prachy. Snad proto se rozhodl, že mě bude učit? Kvůli penězům na splácení?

A co ta hranice, kterou stavěl? Bylo dost patrné, že to dělal. Když jsem ho upozornil na zdravotní komplikace spojené s nedostatkem spánku, zpražil mě tím, že nejsme kámoši. Když jsem se zajímal, odkud má modřinu, směroval to do outu, aniž by odpověděl. A když jsme odcházeli, ptal se, co mi je do jeho osobních věcí. A skutečně – co mi do nich bylo? Veskrze nic. My skutečně nebyli kámoši, neměl jsem právo chtít, aby se mi zpovídal. Vždyť já ho už z principu nesnášel!

Tak proč jsem o tom tak moc uvažoval? Proč jsem ho nebral jen jako soka? Kdy se to všechno změnilo? Bylo to opravdu tehdy, když jsem si do něj promítl svoje mladší já? Nebo už ve chvíli, kdy jsme spolu poslouchali hudbu a mířili na akci, bok po boku?