Umění svodu

2 | Špatný strýček

Alkohol svede hodně, on toho ostatně dost i rozvede. Jako kdysi rozvedl mé rodiče. Jenže na mě měl na jedné pubertální párty plné nelegálního popíjení docela jiný účinek. Dohnal mě k tomu, abych oslovil někoho, koho jsem nejspíš neměl a donutil mé rty vyřknout nabídku, co byla nejen neuvážená, ale taky zatraceně divná. A co bylo ještě divnější? Jared souhlasil.

Chvíli na mě sice zíral jako na idiota, nebo ještě hůř – jako na zoufalce, což by ostatně sedělo víc, ale pak mu na rtech zahrál ten známý, laxní úsměv. Zeptal se mě na jméno, což jsem vzhledem k tomu, že jsem na škole nebyl úplně neznámý, nedokázal nebrat jako urážku, a jakmile jsem mu ho pověděl, vytáhl telefon. A když pak opouštěl koupelnu, řekl jen: „Poslal jsem ti na Mess číslo účtu. Padesát babek teď, padesát až s tebou skončím. Jestli pošleš první část, v pondělí si tě najdu."

A tím vlastně celá koupelnová scéna skončila. On odešel a já na sebe nějakou dobu nevěřícně zíral do zrcadla. Zpětně těžko soudit, co přesně se mi honilo hlavou, ve výsledku se na mě ale můj odraz ušklíbl. Bingo!

Vrátil jsem se na párty a později i domů. A i když jsem se na akci žádného úspěchu nedočkal, promile mi dokázaly namluvit, že jsem byl zdaru na dosah. Jared byl ten klíč!

Bylo jasné, že ráno bych smýšlel jinak. Vynadal bych si do kreténů a nechal to plavat. Jen smůla, že jsem mu těch padesát babek poslal ještě před spaním.

***

„Koukej se pochlapit!" zaútočil na mě další křik. 

Zalykal jsem se slzami, rozedřená kolena s kousky zaraženého štěrku pálila a já nedokázal víc než se krčit na zemi, hlavu tak nízko jako býček jdoucí na porážku.

„Neslyšel jsi?!" vyštěkl Arthur a udělal krok blíž.

Přikrčil jsem se ještě víc. „N-nechci!" vyrazil jsem ze sebe, sotva mi bylo rozumět. „Už se s tebou nechci prát!" vzhlédl jsem. Chyba. Jen jsem mu dal příležitost popadnout mě za límec a vytáhnout zpět do stoje. Vzápětí jsem zavrávoral, div jsem opět neskončil na zemi. Přišla totiž facka.

„Tak ty nechceš?! Nikdo se tě neptá, jestli chceš! Až tě jednou v noci napadne fetka, řekneš, že se nechceš prát? Nenuť mě se smát!"

Postřehl jsem ruku, co zasvištěla vzduchem. Na poslední chvíli jsem se sehnul a odskočil o kus dál.

„Přestaň konečně zdrhat a začni se rvát!" procedil Arthur skrz zuby. Jeho tvář byla zkřivená vztekem a mé srdce bilo na poplach. „Jsi Coffey, Damiene! Víš vůbec, co tvoje příjmení znamená?"

Věděl jsem. Ale taky jsem věděl, že pokud jsem nechtěl dopadnout hodně špatně, musel jsem mu dopřát jeho show.

„Znamená to vítěz, jasný? Ty jsi k tomu předurčený. Tak koukej vyhrát!" Opět se po mně ohnal.

Nemělo smysl brečet, to jsem pochopil brzy. A když jsem v ústech cítil stále víc a víc krve a na těle se hromadily modřiny, věděl jsem i to, že jsem už neměl sílu utíkat. Nebylo úniku. 

„Přestaň!" vyjekl jsem v záchvatu zoufalství, ve kterém jsem se na něj vrhl. Tvrdá rána mě srazila zpět na zem. Tahle bolela ještě víc než ty předchozí. 

Agónie. To bylo jediné slovo, co to vše mohlo vystihnout. A ta agónie mě přiváděla k šílenství. Zapřel jsem se rozedřenými dlaněmi o příjezdovku, když jsem se narovnával. Nestihl jsem se ale zvednout, kopanec mě dostal zpátky.

Popadal jsem dech, když jsem se na něj podíval. Jeho oči byly chladné. A v těch mých si zase krom slz pohrávala nenávist.

„Vidíš, že to jde," ušklíbl se nakonec, podal mi ruku a počkal, dokud jsem ji nepřijal, než mě vytáhl na nohy. Sklonil se níž a v rádoby otcovském gestu mi položil ruku na rameno. Mou tvář ovinul nikotinový dech, když pronášel: „Život je boj, Damiene, pokus se to pochopit. A bojuj o to tady být."

S trhnutím jsem se probral.

Notné vteřiny jsem jen zíral do tmy, co mě obklopovala, zpocený a zadýchaný. Ani jsem se nesnažil zorientovat v čase a prostoru, jen jsem to nechával doznívat. Ty vzpomínky, co mě tak často budily ze spaní, s každým dnem stárly. Ale bolest z nich nemizela.

V době, kdy se mi to stalo poprvé, mi bylo deset. Říká se, že každý má ve skříni kostlivce. Pokud pro mě taková skříň existovala, byl v ní strýc.

Se zklidňujícím se dechem jsem se pomalu posadil. Plosky bosých nohou dopadly na chladnou zem, co jako by se mě snažila konejšit, když jsem mířil do koupelny.

Už to bylo pryč, všechno. Nervová soustava snad mohla zapomenout, paměť nikoliv. Stále mě to pronásledovalo. To, jak jsem k němu jezdil na prázdniny, všechny ty jeho ‚lekce', o kterých jsem po návratu musel mlčet. Doma jsem po létě lhal, že jsem si natloukl někde v okolí statku. Protože jsem strýci nějakou dobu věřil. Věřil jsem, že boj definuje, kdo jsme.

V temném objetí koupelny jsem pustil vodu a nad umyvadlem jsem si do tváře chlístl několik ledových hrstí. Dlaněmi jsem se zapřel o okraj a nechával jsem kapky stékat po pokožce.

Strýc se mýlil a nemýlil zároveň. Mýlil se, proto jsem odmítal být agresivní člověk. A měl pravdu, proto jsem musel nad Jaredem vyhrát. I kdyby to znamenalo vyhrát nad ním jen díky jeho pomoci.