Umění svodu

22 | Sedni, lehni, válej sudy

Už dlouho jsem si nedělal iluze o tom, že by tatík byl kdovíjaký správňák. Doba, kdy jsem v něm viděl superhrdinu plného morálních ctností, dávno pominula. Jedinou superschopností, kterou jsem mu mohl pořád přisuzovat, byla schopnost výdělku. Vyznal se na burze, uměl tahat za nitky a když zrovna netopil rozum ve whisky, nacházel si ty malé cestičky na hranici legality a ilegality, které možná nebyly nejbezpečnější, ale ani natolik riskantní, aby je nevyhledal. A pokud by nestačilo tohle, pořád existovala skutečnost, že byl Arthurův bratr. Shrnuto podtrženo se tedy nedá říct, že by mě zjištění, že půjčil pochybné existenci Noelova ražení, nějak extra vytrhlo. Klidně mohlo jít o obyčejnou lichvu se slibným ziskem. Momentálně ziskem nejen pro tátu, ale s notnou dávkou štěstí i pro mě.

Víte, řekl bych, že je docela legrační, jak špatně moderní společnost chápe slovo ,moc'. Většina lidí si pod tím pojmem intuitivně představí vlivného magnáta, magickou bytost, schopného záporáka nebo dokonce superhrdinu. A význam toho slova je přitom tak jednoduchý – moc je schopnost prosadit vlastní vůli. Mně byla od chvíle, kdy jsem si připustil, kdo jsem, jasná jedna věc. Já moc měl. Ne takovou, jakou jsem si roky nalhával, byla to moc jiná. Jeden druh moci doprovází ticho – to je moc zděděná. Druhý druh moci vzbuzuje hluk, protože jde o moc, kterou si urváváte. Já měl v povaze zakódovanou tu druhou, nicméně díky rodinnému zázemní jsem disponoval i první. Mé trumfy v nastalé situaci byly slibné, ač jsem jim do hloubky nerozuměl. Hodlal jsem je jen v extrémní situaci využít, abych dosáhl dalšího extrému, který jsem si předsevzal. Možná jsem po otci zdědil víc, než jsem si uvědomoval.

Když jsme s Noelem mířili do vedlejší místnosti, Jared mě pouštěl jen neochotně a bylo na něm znát, že netušil, která bije. Snad i díky tomu v jeho tváři chvíli hrálo něco, co by se dalo označit jako starost. A mě to paradoxně uklidnilo. Já to dělal pro něj. Nemusel tomu rozumět, šlo o ten princip... ale byl jsem rád, že se o mě bál.

„Jak mám vědět, že jsi fakt Damien Coffey?" promluvil Noel po několika vteřinách strnulého ticha.

Ocitli jsme se v oprýskaném kumbále s chabým osvětlením, který soudě podle chaosu kolem sloužil jako odkladiště všeho, co se zrovna nehodilo. Kolem to vypadalo opravdu jako v Krysákově.

Mlčky jsem vylovil z kapsy peněženku a ukázal mu občanku. Nevypadalo to, že by ho to uklidnilo, spíš naopak, byl ještě napjatější. Těžko soudit, kolik toho vypil, ale zjevně měl všech pět pohromadě a rozuměl tomu, do jakého problému se mohl dostat. Ostatně – představa toho, co by fotřík udělal, kdyby tušil, co se tu semlelo? Sám bych u toho nechtěl být.

„Co po mě chceš?" sykl a probodával mě pohledem, jako by se mě jeho tíhou snažil shodit z vratké stoličky. Zrovna sezení v přepychu to nebylo, ale vzhledem k tomu, jak se mé pomlácené tělo ozývalo, jsem jím bral zavděk.

„Já po tobě něco chci?" povytáhl jsem obočí a ušklíbl se. „Máš to trochu pomotaný. To ty chceš něco po mně, ne?" Jasně, moje mlčení. To byl můj hlavní trumf a taky doklad toho, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby mi jednu nevlepil, nedal by mi na sebe páku. „Jo a mimochodem – radši nezkoušej žádný píčoviny. Fotřík ví, že jsem tady, jen bys byl ještě ve větších sračkách," dodal jsem. Uvědomoval jsem si totiž, že i když jsem měl moc a odvahu, stále jsem byl na tenkém ledě. Bůhví, čeho byl Noel schopný, prakticky nic jsem o něm nevěděl a netušil jsem ani, proč se zadlužil zrovna tátovi. A právě proto, že jsem nic nevěděl, jsem musel mít pojistku. Navíc jsem si stále uchovával v paměti něco málo z toho, co mi do hlavy vtloukal Green. Pokud má být lhaní důvěryhodné, je třeba naznačit nějaké detaily a neklouzat jen po povrchu.

Mé lhaní podle všeho důvěryhodné bylo.

Noel zaťal ruce v pěst. Věřím, že by mi s radostí znovu jednu vrazil. Cítil jsem to stejně. „Jestli chceš prachy, tak-"