Umění svodu

18 | Důvěra nedůvěřivých

Šok je docela zajímavý stav. Když se dostaví v opravdu silné míře, je to skoro jako by vás někdo šoupl mokré do mrazáku, nechal pár hodinek zmrznout na kost, vytáhl a svrhl do horké lázně. Tep se zprvu zastaví, myšlenky se vytratí. A pak, když se všechno navrací zpátky, přijde nával.

„Děláš si prdel?!" vystartoval jsem, jakmile jsem byl schopný slova. Byla to prvotní, přirozená a svrchovaně logická reakce. Od začátku jsem do toho šel s tím, že mi pomůže balit holky, protože to uměl. Copak to všechno byla lež? A jak to vůbec mohla být lež?! Vždyť jsem ho s těmi holkami vídal! Na vlastní oči!

Až po chvíli jsem si začal uvědomovat některé zavádějící detaily. Nikdy jsem ho nespatřil žádnou líbat. Nikdy jsem ho naživo neviděl s přítelkyní. Nezaznamenal jsem, že by nějakou vedl za ruku...

Do prdele!

Já mu zaplatil, sakra! Zaplatil jsem mu za to, že mi pomůže! A on toho přitom ani nemohl být schopný!

Zase jsem v sobě cítil tu protivnou chuť. Chuť mu napálit. Chuť na něj křičet. Vyřvat si plíce a všechno mu vpálit do ksichtu. Každou jednu jedinou podělanou věc.

„Promiň."

Už jsem se nadechoval, ale tohle mě zastavilo. Zase to zopakoval. To slovo, co jsem si myslel, že z jeho úst snad ani nikdy upřímně neuslyším. Byl stále na stejném místě, nesnažil se zdrhnout. Hleděl do země, schoulený v tom klubku, do kterého se uzavřel. Kdybych měl to, jak působil, nějak nazvat, řekl bych, že byl prostě odevzdaný. Jako by očekával, že udělám... to, co jsem vlastně měl v plánu udělat. Tak proč najednou-?

„Neměl ses mě zastávat."

A tohle byla slova, co mi konečně rozvázala jazyk. Jenže nedala průchod tomu hněvu, co jsem v sobě měl, minimálně ne tak, jak jsem původně zamýšlel. „A ty bys mi neměl říkat, co bych neměl dělat," sykl jsem koutkem úst. Chtěl jsem na něj řvát. Opravdu, já chtěl! Ale nemohl jsem, ne, když jsem ho viděl takhle. Kdyby zase nasadil tu svoji laxně provokativní pózu, jistě bych se zachoval jinak, ale on mi musel ukázat něco, co až moc připomínalo slabost. A já tak i přes to, co přiznal, jako bych opět viděl sám sebe. I já býval slabý, když na mě strýc udeřil. Bylo to diametrálně odlišné, ale určitá podobnost v tom byla. Nechtěl jsem být jako strýc.

Konečně na mě pohlédl, zdál se být překvapený. A právě to překvapení v jeho tváři mě vedlo dál.

„Hele, jsem nasranej, nemysli si, že ne," pronesl jsem a nutil se působit co nejklidněji. Momentálně jsem nesměl bouchnout. „Je mi srdečně ukradený, na koho seš, ale když to máš takhle, neměls mi tvrdit, že mi pomůžeš balit holky."

Už pohledem z mé tváře neunikal. A v něm jako by rostlo... něco. Co přesně? Nebylo to překvapení samo, ale něco na pozadí jeho výrazu se měnilo, něco překvapení podobného. „Ale já ti s tím přece pomáhám," hlesl najednou. A než jsem se nadál, spustil nohy z lavičky a jeho skleslá póza byla ta tam. Byl to obrat o sto osmdesát stupňů, náhle vypadal energicky, živě. „Možná nejsem na holky, ale to neznamená, že se v nich nevyznám. Mám hodně kamarádek, jako fakt hodně... a hodně jsem se toho učil, možná ne od sebe, ale od ostatních. Rád sleduju lidi a docela dobře se v nich orientuju. Ty věci, co jsem ti říkal, nebyly jen smyšleniny."

Co to bylo za změnu? Byla neuvěřitelná. Jako bych se díval na dva zcela odlišné lidi. Ale proč? To proto, že jsem nebouchl? Nebo... proto, že jsem mu řekl, že je mi jedno, na koho je? Copak to pro něj tolik znamenalo? Tenhle Jared, kterého jsem měl před sebou – já ho neznal. Byl tak investovaný v situaci, tak živý. Jeho tělo bylo napružené k akci, v modrých hlubinách očí se rozhořel plamen. Skoro zářil. Jako by ani nebyl unavený, jako by neměl kruhy pod očima a nebyl ve vytahaných hadrech. Vypadal jako docela jiná osoba. „Dobře..." přikývl jsem zaraženě, když jsem se na něj díval. Právě se přede mnou coming outoval. A tohle... to jako byla jeho skutečná tvář? Tohle byl on? Bez masky? A pokud ano... „Ale mám jednu podmínku."

„Podmínku?" zasekl se a úsměv z jeho tváře zmizel. Ta otevřenost ale přetrvávala, jen ji příhodně využít.

„Jo," kývl jsem, „zaplatím ti klidně dvojnásobek, je mi to fuk. Ale jestli mi chceš dál pomáhat a nechat si prachy, co jsem ti poslal, tak taky něco chci."

Bylo na něm vidět napětí, když čekal, co přijde dál.

„Nech si taky pomoct," vyslovil jsem konečně.

Zamrkal. Chvíli se na mě ještě neurčitě díval, než odvrátil pohled stranou. Užuž se nadechoval a já tušil, že mezi námi znovu hodlá vystavět zeď, co na kratičký okamžik padla. To jsem mu nesměl dovolit.

„Ptal ses mě, jestli ti chci pomoct. Chci." Už jsem si ani nebyl jistý, kde přesně se brala tak silná touha ho přesvědčit. Ale neměl jsem ani pocit, že by na jejím původu záleželo. „Ale fakt nejsem jen nějakej rádoby samaritán. Jarede..." povzdechl jsem si. Musel jsem to říct, co? Nechtěl jsem. Ale ta nutnost byla palčivá. „... nevím, jestli teď nemelu kraviny, ale já vím, jaký to je, když je člověk na věci sám. Když se trápí a na nikoho se nechce obrátit. Zažil jsem si to a nebyla to taková ta pubertální kravina, o který mluví plno lidí. Byl jsem v prdeli a někoho jsem potřeboval, ale neřekl jsem to. Chci ti prostě říct – nebuď jako já."

Mlčel. Mlčel dlouho. Nebo se mi to snad jenom zdálo? Někdy čas plyne nejpomaleji, když si žádáme odpovědí, jako by si snad v sadistickém duchu vychutnával naše napětí.

„Takže chceš, abych ti věřil," promluvil konečně. Panty měl napjaté, prsty zapletl v klíně a klouby mu lehce bělely. „A já tě přitom ani pořádně neznám. Vážně mám věřit někomu, koho neznám?"

Jo, taková otázka byla relevantní. Ale já na ni znal i relevantní, i když možná neuspokojivou odpověď: „Ne. Máš věřit někomu, kdo ví, jaký to je nevěřit ostatním."

„A řekneš mi, jak to víš?"

Ta otázka tnula do živého. Nechtěl jsem na ni odpovídat. Byla příliš osobní, ale především příliš bolestivá. Nelíbilo se mi mu něco takového přiznávat, sám jsem ho znal chvíli. Vždyť jsem to nepověděl ani Donovanovi! Jenže jsem si uvědomoval, že pokud neodpovím, tak se neotevře. Musel jsem mu to říct. Aspoň něco. „Nejsem z tak dokonalý rodiny, jak si myslíš." Kéž by. „Jako dítě jsem začal jezdit na prázdniny ke strýci. Vlastně šlo o obyčejný domácí násilí," ušklíbl jsem se a uvědomoval si, že jsem za tím výrazem skrýval nejen bolest, ale taky vztek a nechuť. Tenkrát jsem byl vážně debilní. „Pořád dokola mě mlátil, bylo mu fuk, že mě to bolelo a že jsem brečel. Prý ze mě chtěl udělat silnýho člověka, vůdce." Bylo to už tak dávno on chvíle, kdy se mi to stalo naposledy. Tak proč ten tlak na srdci? „Ale udělalo to ze mě jen někoho, kdo ho teď nenávidí. Jenže dřív jsem mu věřil, měl jsem za to, že to se mnou myslí dobře. Byl jsem fakt kretén." Sám sobě bych se nejradši smál, ale stažené hrdlo mi to nedovolilo. „Nikdy jsem to doma neřekl a vymlouval jsem se na to, že jsem měl modřiny kvůli tomu, že jsem dělal kraviny. Nevěřil jsem, že by ostatní pochopili, proč mi to strýc dělá a sám jsem měl pocit, že jsem tomu rozuměl a že na to měl právo. Kdybych tenkrát něco řekl, nemusel jsem tak dopadnout."

A pokud něco aspoň trochu podobného zažíval Jared, nemusel zajít tak daleko jako já. On ne. Já to nechtěl dovolit. Nemohl jsem to dovolit.

Zase se díval do trávy před našima nohama. Na ta pomuchlaná, polámaná stébla, po kterých už prošlo tolik lidí. Jeho tvář byla zahalená ve zvláštní stín. „Promiň za to, co jsem ti řekl."

On se omlouvá? Už zas?

„A díky." Zvedl ke mně tvář, na které si pohrával lehký úsměv. Ne radostný, ani nadšený, ale soucitný a do jisté míry taky lítostivý. Skutečně byl jako jiný člověk. „Já ti to nedokážu takhle říct..." Odmlčel se, promnul prsty v pletenci a ztěžka polkl. Ale pak se konečně odhodlal. Odhodlal se k něčemu, co nám mělo oběma změnit život. Diametrálně. „Ale jestli chceš, ukážu ti to."