Umění svodu

12 | Kontakt versus zábava

Od života lze čekat i neočekávatelné, řekl bych. Má oblibu v tom člověka překvapovat, nejlépe v těch nejméně střežených okamžicích a to věcmi, co mu nejsou tak docela po chuti. Se mnou ostatně nenakládal jinak.

Byl jsem vlastně vnitřně spokojený, když jsem Jareda nesnášel. Byl sok, rival, hazardér, drzoun. Byl někým, komu to s holkami prostě vycházelo, ač to při pohledu zvnějšku nedávalo valný smysl. I to by možná stačilo k tomu, abych ho neměl rád. Nicméně k tomu se připojila ještě jeho rýpavá povaha a stín nadřazenosti v jeho postoji. Já měl právo ho nesnášet, já mohl.

A život mi to vzal.

Stačila jedna akce, jedna modřina, jeden dluh. A celý můj přehledný obrázek situace se rozpadl na drobné prachové částečky. Kým vlastně Jared byl? Už jsem si nebyl jistý. Stále byl ten kluk, kterému podlehla téměř každá. Ten kluk, co snad ani neměl pud sebezáchovy a jehož zodpovědnost haprovala hluboko pod udržitelnou normou. Ten samý kluk, co snad i pomáhal ostatním jen kvůli zisku.

Ale – proč já chtěl pomoct jemu?

Bylo to stupidní. Veskrze stupidní, vždyť stupidita z toho musela být cítit na míle daleko. Já a pomáhat jemu? Viděl jsem, s kým se bavil, nebyli to moji lidi a neměl bych se s nimi zaplétat. Dovedl mě k polibku se zadanou holkou. Krásnou, omamnou, ale stále holkou, co měla přítele a spolu s ním i něco nedotknutelného. Nějaký vztah, pouto, provázání, věrnost. Copak už se na tyhle věci nehrálo?

Jenže i přes logické argumenty jsem v pátek večer zase ležel v posteli. Zmatený jím a zmatený sám sebou. Podušky laskaly mou pokožku, hladily mě, jako by se mě snažily dovést k odpovědi na poslední zprávu, co dorazila, když jsem byl ještě s Donem a Miou:
‚Už jsme se pobavili?"

Když mi ta zpráva přišla, neodpověděl jsem. Mia mě naváděla, ale já odepsat zkrátka a jednoduše nemohl. Nebylo to ale tak, že bych nevěřil jejímu úsudku. Tím, v co jsem nevěřil, jsem byl já sám.

Mobil ležel na stolku kousek ode mě, chopený nočními stíny stejně jako já. Ale na rozdíl ode mě nemusel uvažovat o svých dalších krocích, ani o tom, co jimi způsobí. Hloupá technologie.

Od Mii jsem si toho vyslechl dost. O traumatech, šikaně, fyzickém násilí a nejrůznějších způsobech, jakými je lidé zpracovávají. Snažil jsem se jí naslouchat pozorně, ale to neznamenalo, že jsem to byl schopný pojmout, zvlášť vzhledem k vlastní situaci. Jediné, co jsem v závěru žádal, byla její a Donovanova mlčenlivost. Dál jsem to chtěl řešit sám. Jenže – jak? Copak mlčenlivost mohla vyřešit můj stav? Byl jsem zmatený. A zmatek jsem nesnášel.

Přetočil jsem se na bok a mého těla se zřeklo teplo, když jsme oběma rukama objal deku. Chlad pokoje mi nevadil, když jsem látku svíral. Byla moje opora. A mé paže se jí držely pevně, když jsem uvažoval.

Do tohohle jsem šel, abych mohl místo peřiny obejmout ji. Bylo to hloupé, ten můj vysněný ideál. Ta ,pravá', kterou jsem doufal, že potkám. Nikdy jsem nečekal, že bude dokonalá a že náš vztah začne bezproblémově jako v pohádkách, vlastně jsem si nebyl jistý ani tím, zda pro každého člověka nějaká pravá osoba existuje. Jediné, co jsem si přál, bylo to, aby mi porozuměla. A... nejspíš aby se mnou sdílela něco, čemu jsem dosud nedokázal dát jasný název. Vidění světa? Životní filozofii? V něčem jsem jasno ale měl – hodlal jsem to brát vážně, nechtěl jsem se jí jenom bavit. A v momentě, kdy jsem o tom uvažoval, jako bych prozřel.

Prudce jsem otevřel oči a chňapl po telefonu.

‚Už jsme se pobavili?'

Zprvu mi přišlo, že Jared těmi slovy myslel bavení se ve smyslu kontaktu, rozhovoru. Jenže tohle slovo oplývalo více významy, ,pobavit se' mohlo znamenat i zábavu. Mezi tím bavit se s někým a bavit se něčím je diametrální rozdíl. A to, že užil množné číslo? Vždyť nemusel myslet nás dva, ale mě samotného. Obdobně jako v případě, kdy vás někdo neskutečně vytáčí a vy se na něj obrátíte s ostrou otázkou: „Už jsme skončili?" namísto: „Už jsi skončil?". A pokud byl můj nový výklad Jaredovy zprávy správný...

‚Pro mě to není zábava.' Odepsal jsem konečně, v zajetí impulzu. Když jsem skoro detektivně došel k možnosti, že jeho odpověď mohla mít jiný význam, zase jako bych se v tom začínal cítit víc zainvestovaný. A upřímně – jaká situace byla pravděpodobnější? To, že se na mě Jared obrátí a s úsměvem se zeptá: „Už jsme se pobavili?" nebo ta, že obrátí oči v sloup, otrávený mým zájmem a zavrčí: „Už jsme se pobavili?"?

Cinknutí. V tichém prostoru obzvlášť rušivé.

Odepsal mi jen podělaný vysmátý smajlík.

Co to má jako bejt?! V první chvíli mě na jazyku zapálil hořký vztek a moje prsty skoro hmatatelně cukaly, jak jsem na něj chtěl přes písmenka vyjet. Pak jsem si ale vybavil část Miina dlouhého monologu.

„Vždyť víš, jak to funguje, nejlepší obranou je útok. Někdy je umírněnější, třeba jen provokativní, jindy naopak hodně přímý, ale nesmíš si ho brát moc osobně," řekla mi s vlahým úsměvem a já s ní nemohl nesouhlasit. Tehdy, když mě konfrontoval strýc a já cítil, že už jsem měl sílu ho porazit, jsem sám zaútočil. Nechtěl jsem to dělat, ale udělal. Bránil jsem se útokem.

„Není to osobní," připomněl jsem sám sobě nahlas a donutil jsem se vypnout mobil. Nebrat si osobně provokativní útok na emoce ale nebylo nejjednodušší. Několik dlouhých minut jsem v sobě potlačoval agresi, než jsem měl pocit, že má hlava byla dostatečně čistá. Až tehdy jsem odepsal: ‚Myslím to vážně.' Měl jsem dopsat něco víc? Možná ano, ale nebyl jsem si jistý co, a tak jsem raději víc nepsal.

‚Copak? Chceš mi snad pomoct? xD'

On měl nepopiratelně talent vytáčet mě nejen tím, co řekl, ale i tím, co psal. Zhluboka jsem se nadechl. Stálo mě hodně síly udržet sebe samého na uzdě, ale musel jsem. Ani nevím, proč jsem měl pocit, že jsem musel. Protože jsem mu opravdu chtěl pomoct? Jak hloupé. A pravdivé.

Co mu mám napsat? To byla těžká otázka. Svou potřebu pomáhat jsem nerad ukazoval, byla odrazem slabosti. Nezištně pomáhat znamená vystavovat sebe samého zátěži, co oslabuje. Jak ale jít proti vlastní přirozenosti?

Bylo pro mě skoro osvícením, když jsem si vybavil další z písní od Nickelback. Rychle jsem najel na YouTube, abych si ji pustil a připomněl. A když jsem jí v tichu místnosti naslouchal, něco se změnilo. Mohla za to právě ta píseň. Její emocionalita, jistá zádumčivost. Něco v ní, co mi připomínalo mě samého. A něco, co mi připomínalo jeho.

Proč jsem cítil takový tlak na srdci? Vybavovalo si mé podvědomí snad chvíle se strýcem? Netuším. Ale už jsem věděl, co dělat – znovu navázat na citace textů. Textů, co dokázaly postihnout mé pocity, aniž bych si musel lámat hlavu se skládáním slov do vět.

‚Něco se s tebou děje,' naťukal jsem jedinou část zprávy, co nebyla převzatá, než jsem pokračoval výňatkem: ‚poznám to podle toho pohledu, co ti vidím v očích. Nebudu jen stát a dívat se.'

Zamkl jsem displej a mobil jsem si přitiskl k hrudi. Bylo to tak trapné! Způsob, jakým jsem mu psal, se nepodobal tomu, jakým jsem komunikoval s přáteli. Dokonce ani rodině jsem nepsal v tomhle duchu! Bylo to moc otevřené, moc citové. A i když to byl jen převzatý text, prsty, co ho napsaly, byly pořád moje.

„Prostě musíš ukázat vstřícnost, víš?" kladla mi v knihovně na srdce Mia.

Ale copak já byl typ, co lidem vychází citově vstříc? Někdo trpělivý? Chápavý? Zrovna já?

Cinknutí.

Pevněji jsem semkl víčka, co jsem zavřel. Vnitřně jsem se připravoval na kousavou odpověď, než jsem se na zprávu podíval a tak nějak jsem počítal s vlastním vztekem. Ale jeho místo rychle zastoupil zmatek, když jsem četl odpověď:

‚Máš zítra čas, samaritáne?'