Umění svodu

44 | Odložení masky

„Jen do toho," ponoukl mě jeho hlas.

Já však zůstával bez pohybu. S mokrým štětcem v ruce jsem zíral na plátno, neschopný udělat závěrečný tah.

Jared byl trpělivý. Během mého malování tiše seděl na stoličce a nehýbal se. Až když jsem skončil, přešel za mě. Jenže to, oč mě požádal, pro mě bylo nemožné. I když jsem to dělal pokaždé, tentokrát mi v hlavě vězela zásadní překážka. Já nevěděl, proč mu rozmazat oči.

„Máš pocit, že bych měl?" zeptal jsem se nejistě a mírně jsem se na vlastní stoličce zaklonil, abych se mu mohl opřít o hruď. Na zátylku mě šimral jeho dech, když se polohlasně zasmál:

„Musíš." Prsty mi projel vlasy. „Věř mi."

Chtěl jsem mu věřit. Opět jsem zvedl ruku, ale štětec se zastavil kousek od výjevu. Na spodní části štětin se sbíhala voda, co postupně dávala podobu kapce. „Nemůžu," vydechl jsem nakonec. Ačkoliv bych mu vyhověl rád, nebyl jsem toho zkrátka a dobře schopný. „Nedokážu oslepit obraz, když nevím, proč by měl být slepý." Zaklonil jsem hlavu, abych na něj pohlédl.

Nevypadal podrážděně. Nepřemlouval mě, ani se sám neujal závěrečné úlohy. Místo toho mě palcem pohladil po tváři a má víčka klesla. Jak mohl tak drobný projev něhy tolik hřát?

Když jsem oči opět otevřel, objímal mě kolem krku, bradu opřenou o mé rameno. Potřeboval oporu? Nebo se snažil vyhnout mému pohledu?

„Dlouho jsem měl pocit, že na mně nezáleží," začal po několika nekonečně dlouhých vteřinách. Když jsem odložil nástroj a stiskl jeho prsty, s hlubším nádechem pokračoval: „Myslím jako na mým skutečným já a na tom, jak mi je. Začalo to už když se rodiče odstěhovali. Vždycky jsem si byl hodně blízký s mamkou, byla pro mě ten člověk, za kterým jdeš, když se cítíš mizerně. A i když jsme si slíbili, že si budeme pravidelně volat, vydrželo to sotva pár tejdnů. Jak se přestala ozývat, byl jsem z toho rozhozenej a nebyl jsem v nejlepším rozpoložení. A kámoš řekl, že se mnou začíná bejt nuda."

Najednou jsem byl rád, že jsme si vzájemně neviděli do tváře. Moje zamračení by mu nejspíš nepomohlo.

„Tenkrát jsem měl poprvý pocit, že bych měl něco předstírat. Jak jsem nasadil falešnej úsměv, všichni kolem vypadali spokojenější. A tak jsem se začal přetvařovat pravidelně," povzdechl si.

Takže takhle k tomu došlo? Potkat toho kluka, co mu to tenkrát řekl, rád bych udělal kus umění i z jeho obličeje.

„Na střední jsem moc nezapad. Hned první den jsem si všiml, že ve třídě není nikdo, kdo by byl moje krevní skupina. Po škole na mě ale čekala kámoška, se kterou jsme šli na koupák a jeden kluk prohlásil něco v tom smyslu, že je kus a jestli máme rande. Ani nevím, proč jsem vlastně řekl, že jo," nevesele se uchechtl, „ale takhle to celý začalo. Získal jsem pověst sukničkáře. A to bylo asi to jediný, co ze mě nedělalo outsidera," dopověděl a odmlčel se. Několik momentů se neslo v tichosti. Oba jsme byli ponoření sami v sobě. Až se poodtáhl a věnoval mi jemný, ale hřejivě něžný úsměv. „Pravda je taková, že už jsem měl několik vztahů. Ale ten s tebou je první, ve kterým mám pocit, že si nemusím na nic hrát."

Mé srdce sevřela neviditelná síla. Měl jsem dojem, jako by se celé vyprávění odráželo v jeho výrazu. Bolestivost přetvářky. Pocit, že jeho skutečné já není žádané. A odložení masky... díky mně. A pro mě.

Znovu jsem namočil štětec. A pak jsem jediným, jistým tahem rozmázl ty hluboké oči na plátně. Teď už jsem mohl. Teď už jsem musel.

Nástroj jsem odložil a pootočil jsem se, abych ho mohl vzít kolem pasu. „Každý z nás má nějakou společenskou masku, víš? Někdo si jí ani neuvědomuje, ale nosíme jí všichni."

Zarazil se.

„Tohle jsi mi přece řekl," tiše jsem se zasmál, když jsem prsty zapletl za jeho zády. Tahle naše blízkost, nakolik byla jemná, mi dopřávala neskutečně příjemnou směsku emocí. Jako by každičký dotek krom mé kůže laskal i mé nitro. „Já se ale nezamiloval do tvojí masky, zlato. Zamiloval jsem se do tebe. Protože tvoje skutečný já je někdo, koho jsem dlouho hledal a nenacházel. Schovával se mi totiž přímo před očima."

Chvíli na mě s uvolněnými rty shlížel, zraky postupně lesklejší a lesklejší. Až se pak přitočil blíž a já se spokojeným výdechem zapřel tvář o jeho hruď. Ten okamžik byl intimní. K intimitě nepotřeboval nahotu ani vzdechy, stačil jen tlukot jeho srdce a všechny ty pocity. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že ve mně někdo může vzbuzovat tolik emocí... Od chvíle, kdy jsem se stal sám sebou, jsem si připadal mocný, nebojácný a hrdý. A přece jsem nyní měl pocit, že jsem v bezpečí. S někým, s kým nemusím vždy vše zvládat, ale s kým mohu být i slabý.

Obraz pomalu schnul, zatímco já si vychutnával Jaredovo teplo. Přes všechnu krásu naší chvíle však byla i jedna věc, která mi ne a ne dát pokoj. Nakonec jsem se musel zeptat: „Kolik jsi měl vztahů?"

Byla to hloupá otázka? Jistě. Možná i já byl hloupý. Ale potřeboval jsem to slyšet.

Ucítil jsem, jak jeho sevření ztuhlo. „Cože?" hlesl.

Poodtáhl jsem se, abych mu mohl pohlédnout do očí. „Není to moje věc," uznal jsem dřív, než by to mohl namítnout, „ale rád bych věděl, s kolika lidmi jsi byl přede mnou."

„Proč to chceš vědět?" nechápal. Bylo znát, že si nepřál odpovídat. 

„Nezáleží mi na tom čísle jako takovém," ujistil jsem ho, když jsem sledoval jeho obavy. Na to, že je člověk nějak definovaný počtem partnerů, jsem nevěřil. „Jde mi o čas. Já..." Zasekl jsem se. Jak tu myšlenku jen formulovat? „Jen přemýšlím o tom, jak dlouho asi budeme spolu..."

Dali jsme se dohromady rychle a byli jsme hodně jiní. Bylo mi s ním nádherně, ale přesto jsem nedokázal vytěsnit nejistotu. Mohlo nám to klapat v dlouhodobém meřítku?

Jaká byla životnost mé první lásky?