Umění svodu

39 | Sjetý Max

První rande.

Jeden ze zlomových životních okamžiků, který se vám zákonitě zaryje do paměti. Hodně záleží na tom, jak působíte, jednáte a co vynesete na světlo. Měli byste zvážit, jak se ustrojíte, kam hodláte polovičku vzít a co s ní chcete podniknout. Zda zvolíte poklidný piknik někde v parku, nebo se rozhodnete pro akčnější zážitek. A ve všem tom byste se měli soustředit na preference člověka, kterého máte rádi – vždyť pro něj tam jste. Ale o co jsem se vlastně staral já?

První rande mého života a vlastně mi nesešlo na tom, co si obléknu, nebo kam si vyrazíme. Protože jsem mu slíbil, že ho vyzvednu u nich doma. A tam mělo naše rande začít i skončit.

Bylo mi ho i celkem líto. Když mi napsal adresu, nemohl tušit, co jsem si vzal do hlavy. Kdyby to věděl, pochybuju, že by mi vůbec otevřel dveře. Ale dělal jsem to pro něj. Bohužel pro nás oba mi bylo jasné, že to minimálně zezačátku nebude vidět stejně.

Bydleli v jednom ze sídlištních paneláků poblíž veřejného bazénu, kde jsem se před časem seznámil s Donem. V kontrastu s mým životním standardem to bylo jako navštívit jiný svět. Okna se městnala jedno na druhé a namísto klidu mě vítaly rozjařené dětské výkřiky a rozhovory probíhající na balkónech. Nedá se však říct, že by se mi to nelíbilo, naopak. Celé to místo působilo živě, vesele a útulně. Jako prostředí, kam se po studiích nastěhujete s rodinkou. Nebo se závislým bratrem, očividně.

Vyšel jsem do třetího patra a zhluboka se nadechl. Užuž bych zaklepal, ale dveře se otevřely dřív, než bych se k tomu dostal.

„Ahoj," usmál se černovlásek a já při pohledu na něj na moment zcepeněl. Tohle jsem nečekal. Obdobně, jako když jsme vyrazili se siamskými dvojčaty k lomu, se i tentokrát neoblékl podle svých standardů.

Tohle bude těžší, než jsem čekal.

„Vypadám blbě?" zaváhal.

A to byl moment, kdy mi na rtech zahrál úsměv. On se kvůli našemu rande vážně nevlékl do košile? A aby toho nebylo málo, zjevně si zkusil vlasy sčesat dozadu a zatvrdit je tužidlem, ale několik neposedných pramínků mu za ušima trčelo do stran. Vypadal jako pocuchaný vrabčák. Můj vrabčák.

„Sluší ti to," ubezpečil jsem ho, když jsem se k němu naklonil a věnoval mu letmý polibek na tvář. Původně jsem to neměl vůbec v plánu, ale když jsem ho viděl, nemohl jsem si pomoct. Jeho kůže tak příjemně hladila po rtech...

„Že to říkáš zrovna ty," zasmál se a sjel mě významným pohledem.

„Copak? Neříkej, že se ti snad líbím!"

„A co když to řeknu?" Lehce předsunul bradu a v očích mu zase problikla ta jeho pověstná provokativnost. Dřív mě vytáčela. Ale teď?

Promiň.

„Tak budu doufat, že se ti budu líbit i potom." V tu chvíli si mé ruce našly cestu k jeho pasu, jen abych ho pevně objal a v půlotočce jej vytáhl na chodbu, sám konče v jejich bytě. Dveře jsem rychle přibouchl a s otočením klíče v zámku jsem si povzdechl.

„Damiene?!" zaznělo z chodby šokovaně. „Damiene, co to má znamenat?!" Zmatený výkřik doprovodilo bušení do dřeva.

„Promiň... je to pro tvoje dobro," vydechl jsem sám pro sebe, než jsem se od dveří odlepil a zamířil dál do bytu. I když jsem věděl, že je moje počínání nutné, uvědomoval jsem si i to, že není správné. Ale neměl jsem pocit, že bych měl na výběr. Kdybych si o tom s ním předem promluvil, jistě by odmítl.