Umění svodu

37 | Hele, mám(e) kluka!

„Proč jako nemohla jít i Mia?!"

Přátelé jsou docela zajímavý druh. Jsou to lidi na první pohled jako každý jiný. Chodí do stejných škol, nosí hadry z těch samých obchodů a mají stejně jako my základní lidské potřeby. Zvláštní jsou vlastně jen tím drobným detailem – jsou to lidi, na které spoléháme. Lidi, na které se obracíme, když jsme nejistí, váháme a je nám úzko. Věříme, že nám pomohou a sami jsme ochotní jim pomoct. Jsou to lidé, které máme rádi a důvěřujeme jim. Jsou vlastně jako druhá rodina.

Proto není divu, že jsem se v okamžicích, kdy jsem měl hlavu plnou myšlenek, obrátil zrovna na Dona. Zavolal jsem mu, jestli má čas, protože s ním potřebuju probrat něco důležitého. Domluvili jsme si spicha v parku poblíž školy, kde býval celkem obstojný klid. Ale ještě předtím jsem ho požádal, aby s sebou nebral svoji polovičku, tohle jsem chtěl řešit předně s ním. Mia byla fajn, ale neměl jsem k ní dostatečné pouto. Nicméně to, že jsem ji nepozval taky, byl očividně problém.

„Chci řešit něco osobního, kámo," povzdechl jsem si a obrátil oči sloup. Siamská dvojčata v akci, co?

„A to si jako myslíš, že jí to pak neřeknu?" opáčil sarkasticky, když se pohodlně rozvaloval na opěrce lavičky, na které jsme seděli. To, že byl tvrdý dotek dřeva dost nekomfortní, zřejmě neřešil.

„Jestli jí to hodláš říct, nic ti nesvěřím," varoval jsem ho.

To už se napjal. „Ale no tak, kámo!" protáhl dotčeně. „Vždyť víš, že mi nedá pokoj, dokud jí to neřeknu!"

Jo, tak trochu mi to bylo jasné. S tím, kolik toho oni dva sdíleli, bych se nedivil ani tomu, kdyby měli společný zubní kartáček. A momentálně jsem neměl zrovna náladu do toho rýpat, potřeboval jsem s ním něco opravdu vyřešit. Mie to řekne tak jako tak, takže co na tom? „Fajn, řekni jí to. Ale umírněně, jasný?"

„Jasný," potvrdil mi s bezelstným úsměvem. Takže jí náš rozhovor zajisté hodlal popsat do nejmenšího detailu.

Ale já musel jít k věci. „Jde o Jareda." Kdy v poslední době vlastně o Jareda nešlo?

„Zas o něj?" zeptal se Don, jako by mi četl myšlenky. „V čem lítá teď?" Nečetl mi ty myšlenky doopravdy?

Povzdechl jsem si a nějakou dobu jsem mlčel, když naši lavičku míjela matka s dítětem v kočárku. Až když byla z dosahu, odhodlal jsem se k vysvětlení: „Stručně řečeno – Jared si půjčil prachy na drogy u fakt blbýho člověka. Pak mě vytáhl na akci, kde ten člověk byl a já se tak trochu s někým serval. Chvíli byl problém, než jsem vyrukoval s tím, že ten chlap, co mu Jared dlužil, měl dluh u mýho táty. Nevím, za co, prostě ho měl. Ale vyřešil jsem to, ten dluh jsem splatil a je dva jsem od sebe dostal. Jenže teď se ukázalo, že Jared žije jen s bráchou a já si myslím, že právě pro něj ty drogy kupoval."

Donovan opustil svoji uvolněnou pozici, jen aby na mě shrbený zíral jako na druhé zjevení Ježíše Krista. Dobře, uznávám, možná jsem to ze sebe neměl tak rychle vychrlit. Ale šel jsem k věci, no ne?

„A kdy ses mi tohle jako chystal říct?!"

„Teď," pokrčil jsem rameny.

Kdyby pohled uměl vraždit, byl bych na místě mrtvý.

„Děláš si ze mě prdel?! Takže ty se namočíš do rvačky, vyjednáš si něco s drogovým dealerem a mně řekneš hovno?!"

Docela prudká reakce. A to ještě netušil, co všechno jsem mu neřekl, co?

„Hele, musel jsem si to nejdřív vyřešit v sobě, jasný?" zavrčel jsem. Mělo to znít nevlídně. Ale znělo to vlastně i trochu omluvně. Věřil jsem mu, takže jsem mu to měl říct dřív.

„No výborně!" Melodramaticky rozpažil. „Takže až někoho zavraždíš, taky si to budeš nejdřív řešit v sobě, než mi to řekneš?!"

Navenek jsem se neodvážil, ale v duchu jsem znovu obrátil oči v sloup. „Hele, kvůli tomuhle jsem nepřišel," podotkl jsem. Ne, fakt jsem se s ním nepřišel hádat. „Musím si teď vyjasnit, jak se zachovám, chápeš?"

Podle jeho výrazu chápal. A taky byl stále solidně vytočený. Ve výsledku ale přece jen stáhl ruce k tělu a promnul si oči. „Bože, Damiene..."

Neříkal mi přesně tohle v noci Jared?

„... nemůžeš na mě vypálit tohle všechno a chtít, abych k tomu něco řekl." Vzhlédl ke mně. Podle všeho byl zmatený. Takže jsme byli zmatení dva. Ale byli jsme v tom spolu. A to se počítá!

„Já vím, sorry," uznal jsem nakonec. Bylo toho na mě moc, nejspíš proto jsem to na něj vychrlil jako sopka, co se právě odhodlala k erupci. „Prostě mu chci pomoct a teď nevím, jak bych to měl udělat."

Svraštil obočí a najednou působil nezvykle zamyšleně. Podle všeho se vnitřně snažil dobrat nějaké rady, kterou by mi mohl dát. „Tak fajn... budu dělat, že je normální, že mu chceš pomoct," začal nakonec, „ale myslím, že bys neměl dělat žádný kraviny. Zkus o tom s ním mluvit, okay? Jared nevypadá jako dvakrát otevřenej člověk, takže bude nejlepší, když si s ní nejdřív opatrně promluvíš."

Že Jared nebyl otevřený člověk? A proto jsem neměl dělat kraviny a nejdřív si s ním promluvit? Jenže on otevřený člověk byl, minimálně do jisté míry. Mně se přece otevřel. A když se mi otevřel, mohlo to vzhledem k Donovanovým slovům znamenat jediné – že bych měl začít jednat a ne si hledat příležitosti k rozhovoru. „Díky," řekl jsem nakonec tiše, v zajetí myšlenek. Jednat v téhle situace nebude jednoduché. Vlastně to bude zatraceně složité. Ale já to zvládnu. Zrovna já to přece zvládnout musím!

„Hele, Damine..." nakousl Don, když jsem se až příliš zamyslel, „... proč se o něj vlastně tak zajímáš?"

Jasně, tohle byla otázka na místě. Zvlášť s ohledem na to, že jsem od doby, co jsme se s Donem znali, sledoval hlavně vlastní budoucí kariéru a lidí jsem si moc nevšímal. A teď? Jak jsem mu to měl vlastně říct? „Hele... víš, jak jsi mi řekl, že jsme kámoši už dlouho, že?" zkusil jsem to.

„Jo," trhl rameny. „Co je tvoje, je i moje."

Vypadal tak v pohodě, tak zamyšleně i uvolněně zároveň, jako by se zabýval vším, co jsem mu řekl a zároveň to bral s jistou lehkostí. A tak jsem se to rozhodl prostě hodit do placu. „Chodím s Jaredem."

Ta slova se na okamžik vznášela ve vzduchu jako mlžný opar, než ke mně Don stočil oči. „Takže máme kluka?!"