Umění svodu

19 | Zrození extremisty

Extremismus je kouzelná vlastnost. Společensky málokdy tolerovaná, ale to jí na přitažlivosti neubírá. Představte si – jací byste si přáli být, kdybyste mohli být jacíkoliv? Fantazii se meze nekladou. Jen si to zkuste vizualizovat, prožijte to. Představte si, že všechno, co byste na sobě chtěli změnit, byste opravdu změnit mohli. Šedá myš může povstat a být vůdce. Ten, který se vždycky bál, může být hrdina. Ten, kterému scházel hlas, může křičet. Představte si, že můžete vše. Nic není mimo vaše schopnosti, nic není nemožné. Ne pro vás.

Máte to?

Výborně. Pak už víte, jak jsem se cítil já.

A možná tušíte, že pocit neporazitelnosti a živelná víra v sebe samého nesou následky. A ty na sebe nenechávají dlouho čekat...

„Co se s tebou děje, Damiene?!" křičela na mě matka.

Bylo to vlastně legrační. Večeřeli jsme u podlouhlého stolu s řadou míst. Jen my dva. Z rádia hrála pomalá hudba, svíčka uprostřed stolu poklidně plápolala, za okny se honily stíny. A ona to narušovala.

Jasně, uznávám, byla to tak trochu i moje vina. Právě jsem jí totiž jen tak mimochodem prozradil, že nebudu studovat práva.

„Věděla jsem, že je něco špatně!" Její hlas kolísal někde na pomezí vzteku a zoufalství. „Nejdřív změna stylu, pak vyhýbání se povinnostem. A teď tohle!" Pustila příbor, který hlučně zařinčel o talíř s nedojedeným pokrmem. „Chytl ses blbé party, že jo? Někdo tě kazí! Ať ti tyhle nápady vkládá do hlavy kdokoliv, tak-"

„Mu nemám věřit a mám se soustředit na sebe," doplnil jsem s kousavým podtónem v hlase, který jsem nedokázal potlačit. Nedá se říct, že by mě netrápilo, jak byla zděšená. Vadilo mi to, samozřejmě. Byla jediný rodič, kterého jsem měl momentálně u sebe. A měl jsem ji rád, opravdu. Ale ona nebyla já. Život mi řídila až moc dlouho. „To jsi chtěla říct, viď?" Sám jsem odložil příbor, opřel se a hleděl jsem jí přes stůl do očí. To, co jsem jí viděl ve tváři, bolelo. Ale nemohl jsem ustoupit.

Pootevřela ústa, jen aby je vzápětí zase semkla v úzkou linku. A pak znovu. Očima na mě něco hledala, pátrala po něčem v mé tváři. A zjevně to nenacházela. „Kdo za to může, Damiene?" vydechla konečně.

V duchu jsem si dlouze povzdechl, ale navenek jsem zůstal klidný. Musel jsem to utnout. Jednou provždy. „Já," řekl jsem nakonec jednoduše. „Na práva se nehodím, mami. Ani vlastně nevím, jestli se hodím na vysokou, víš?" Není to v tobě, je to ve mně. Ta slova se nabízela. Ale byla moc klišé.

„Tohle nejsi ty!" vyštěkla. Tak nějak jsem čekal, že to udělá, ona mě neviděla jako mě. Vždyť jsem se tak dlouho neviděl ani sám.

„Bohužel," zavrtěl jsem hlavou, „tohle jsem já, opravdu já. Já nechtěl na práva, to jste chtěli vy. Ty a táta." Teď to bude drsný. V duchu jsem se obrnil. „To vy jste chtěli perfektního syna s dokonalými výsledky, co všechno dokáže. Vy jste chtěli kluka s diplomem, co vám bude kompenzovat, co jste sami nezvládli."

Zalapala po dechu, ranil jsem ji. Věděl jsem, že k tomu dojde. Ale musel jsem.

„Já chtěl hrát lakros, víš? Chtěl jsem jezdit na sportovní výlety, vy jste mi ale určili, že pojedu na studijní tábory. Já chtěl trávit čas s kámoši, ne na nějakých doučování nebo kroužcích. Tohle všechno byly vaše sny." Můj hlas byl tvrdší a tvrdší, a přitom taky stále emocionálnější. Protože jsem si to připomínal. Všechny ty křivdy, které jsem dřív neviděl. To, jak jsem se v tom ztratil. Jak jsem ztotožnil to, co chtěli rodiče s tím, co jsem chtěl sám. Jejich sny nebyly moje.

Zírala na mě. A já mohl skoro sledovat, jak se v těch vytřeštěných očích rozpadal obraz dokonalého syna, kterým jsem jí měl být. Ne, kdepak, já neměl. Ona si to pouze přála. Ale její přání nebyly moje povinnost.

„Promiň." Narovnal jsem se. Netoužil jsem se dál hádat, bylo to náročné pro nás oba. „Tohle je moje konečné slovo, mami. Nemusí se ti líbit, ale budeš ho muset respektovat... Díky za večeři."

Odešel jsem a nechal ji tam, samotnou. Bolelo to čím dál víc. Nejdřív odešel táta a teď jsem do jisté míry odcházel i já, co? Výčitky do mě hlodaly jako hejno proradných krys, ale moje nitro vědělo, že jsem udělal správnou věc. Já se nenarodil proto, abych žil jejich sny a splňoval jejich cíle. Žil jsem pro sebe.

A když jsem zapadl do pokoje, moc dobře jsem si uvědomoval, že nic z toho by mi nedošlo, kdyby mě na to Jared nenavedl. Tohle bylo jeho dílo. Jistě o tom neměl ani ponětí, netušil, co způsobil, ale svými drsnými slovy mi ukázal cestu, otevřel mi dveře, o kterých jsem nevěděl. A jakmile jsem prošel, ukázal se mi svět nových možností.

Vzpomínáte ještě, jak jsem před chvílí zmiňoval extremismus? Pojďme jej posunout na novou úroveň. Nejen, že jsem se začal cítit jako někdo jiný, začal jsem se jinak chovat ve škole a konfrontoval jsem matku. To vše během jednoho týdne, mimochodem. Já si dal i cíl. Extremistický cíl. Možná by se to mělo nazvat spíš splátka, ale pojem ‚cíl' mi byl milejší. To, k čemu jsem směřoval, bylo to, že Jaredovi pomůžu, ať už ten imbecil lítal naprosto v čemkoliv. Měl jsem pocit, že jsem mu to dlužil. Ne morálně nebo eticky, bylo to spíš chtění. Já chtěl splatit svůj dluh, o jehož existenci on asi ani nevěděl, ale já ho vnímal pronikavě a na žebříčku priorit jsem jej stavěl na první příčky.

Přetočil jsem se v posteli na bok a tričko se mi přitom naškrobilo. Pořád mi přišlo do jisté míry divné, že už jsem nenosil košile. A zároveň jsem nemohl neuznat, že tohle mi bylo mnohem pohodlnější. A přirozenější. 

Znovu jsem zkontroloval zprávu na telefonu. Měl jsem dvě hodiny. Byl pátek večer, termín našeho srazu. Toho srazu, kdy mi hodlal ukázat, co mi nedokázal říct.

Pomalu jsem se narovnal, než jsem zamířil do sprchy. Upravit se, obléknout, vypadnout z domu a všechno hezky v klidu zjistit.

Jo, takový byl plán.

Plány mají škodolibou tendenci nevycházet, co?