Umění svodu

35 | Rodinné záležitosti

Coming out před rodiči. Taková ta otravná povinnost někoho, kdo zjistí, že nepatří do většinové populace. Nejspíš by to měla být stresující záležitost. Nicméně já se ve stresu necítil.

Mamku jsem našel v obýváku. Seděla v křesle, v rukou hrnek s kávou, ze kterého se kouřilo. Stále byla pobledlá, a když jsem vešel, ani se na mě nepodívala.

No tohle bude teda veselý. Usadil jsem se naproti ní a povzdechl si. Další věc, ve které zřejmě nesplňuju její očekávání, co?

„Jmenuje se Jared," pronesl jsem, když bylo dlouho ticho, „nestihl jsem vás představit, když jsi hned utekla." Vlastně mi jí bylo i trochu líto. Ale rozhodnost ve mně převažovala nad soucitem. Tohle bylo něco, co musela přijmout. Součást mě.

Srkavě upila z hrnku, než ho pomalu odložila na konferenční stolek. Tím pohybem jako by sama sobě dopřávala čas na to to nějak zpracovat. „Vy spolu...?" nedokončila to.

„Chodíme? Jo," doplnil jsem za ni. I když jsem si nebyl tak úplně jistý. Jared mi to nakonec vlastně nepotvrdil, co?

Zhluboka se nadechla a promnula si oči. „Damiene... co to s tebou poslední dobou je?" zeptala se nakonec odevzdaně. Čekal jsem spíš, že bude šílet, ale tohle bylo v důsledku o mnoho příjemnější.

Co se mnou bylo? Ve své podstatě jednoduchá otázka. „Jsem šťastný, mami."

Konečně na mě pohlédla. Jako by mě chtěla vyzvat k tomu, abych pokračoval, čehož jsem se i zhostil: 

„Celý život jsem žil po vašem, víš? Učili jste mě, že je škola důležitá, tak jsem v ní chtěl uspět. Říkali jste mi, že když ze sebe dostanu to nejlepší, budu šťastný. Ale já nebyl." Nevím, kdy přesně jsem se začal usmívat. Nejspíš ve chvíli, kdy mi došlo, jak bude můj monolog pokračovat. „A pak jsem se začal bavit s Jaredem. A on mi ukázal, že to jde i jinak, víš? Že nejsem takový, jaký jste mi říkali, že bych měl být. Já nejsem elegán, co bude jednou srkat předražený víno někde na předměstí." Jo... tohle byla slova, co se mnou tak pohnula. „A tak jsem se přestal řídit podle vás. A jsem šťastný, mami, opravdu šťastný. Možná nebudu studovat práva a nenajdu si holku z nějaký dobrý rodiny. Ale zase vím, že ať budu dělat cokoli, budu to dělat proto, že chci. Ne proto, že mám pocit, že bych měl, chápeš?"

Můj hlas se rozpil v ticho. Mamka se na mě dívala. Pomalu přejížděla očima po mé tváři, tak zkoumavě. Skoro jsem měl pocit, jako by mě viděla poprvé. „Takže ses rozhodl dělat jeho?"

Kdybych něco pil, v tu chvíli bych se tím zaručeně zadusil. „Mami?!"

Až po dalším ohledání jsem si všiml, že v koutku jejích úst hrálo lehké pousmání.

Co to má znamenat?

„No co?" pokrčila rameny. „Chlapi jsou na jedno brdo, víš? Všichni myslí tím dole." Její úsměv se rozšířil.

Tak a teď jsem byl už totálně mimo. Máma vtipkovala? Jako právě teď? „Ty se nezlobíš?" zeptal jsem se nechápavě.

„Ale jo, zlobím. Ale co s tebou mám asi tak dělat?" Narovnala se. „Ale otci to řekneš sám, to je ti doufám jasné."

Nikdy by mě nenapadlo, že moje matka – ta disciplinovaná workoholička s jasnými cíli, začne působit tak uvolněně. Vždyť ještě před pár momenty byla na sesypání!

„Udělám snídáni. Tak se vy dva laskavě za dvacet minut dostavte," požádala mě rázným hlasem. „Jako by nestačilo, že mám doma jednoho kluka, teď tu budu mít dva... kam jsem to dopracovala?" mumlala si, když opouštěla obývák.

Od coming outu před rodiči jde čekat hodně. Někdy zjevně taky to, že vám vaše vlastní matka bude vykládat o tom, že chlapi myslí ‚tím dole'.

Během stoupání do schodů a otevírání dveří jsem byl notně zaražený. Když jsem vkročil dovnitř, Jared seděl na kraji postele, tentokrát už oblečený. Jeho oči se okamžitě připoutaly k mé tváři.

„Tak co říkala?" zeptal se spěšně. „Byla naštvaná? Mám odejít? Nebo...?"

„Ne, to ne." Zavřel jsem za sebou. „Vlastně máme být za dvacet minut na snídani." Přešel jsem k posteli a sedl si vedle něj, než jsem se ušklíbl. Celá ta situace byla absurdní. Totálně absurdní. „A myslím, že mi právě řekla, že myslíš pérem." S tím jsem na něj pohlédl.

Mohl jsem krásně sledovat, jak se měnily emoce v jeho tváři. Nejdřív zaražení, pak nechápavost, zmatek, váhání. A nakonec? Koutky mu začaly cukat. „Počkej..." Gestem jako by mě chtěl zastavit, i když jsem nic neříkal. „Řekla ti, že myslím pérem?" Z jeho úst to znělo ještě šíleněji.

„Ne tak docela. Vlastně mi řekla, že každej chlap myslí pérem."

Zjevně už to nevydržel, protože propukl v hlasitý, nekontrolovatelný smích. A když se konečně uklidil, díval se na mě s ryzím pobavením ve tváři. „Mohl bys mi říct, co vy jste sakra za rodinu?"

Jo, to by mě taky zajímalo.