Umění svodu

3 | Nadřazený mentál

Věci, co se stanou, se nedají vzít zpátky, tak to zkrátka v chronologickém běhu světa funguje. A i když jsem během noci z pátku na sobotu viděl v Jaredovi příležitost, sobotního rána mě to přešlo. S čistou hlavou mi bylo jasné, jakou kravinu jsem udělal a jaký bude průser, když to prosákne ven. Ale zaplatil jsem mu! Nezbývalo než věřit, že to ten skrček nebude ventilovat a snad mi něco skutečně předá. Ačkoliv představa, že se budu muset nechat učit od někoho, jako byl on, byla sama o sobě dost protivná.

Když jsem v pondělí ráno opouštěl matčino auto a vstupoval na pozemek školy, vlastně jsem se tím nějak extra nezabýval. Počítal jsem s tím, že se na mě buď úplně vybodne, což bych mu dal nejspíš sežrat, nebo se staví, s trochou štěstí až po výuce, a fakt mi něco užitečného řekne.

Za běžných okolností bych zamířil rovnou do učebny, našel Dona a snad bych se ho v rámci kamarádské solidarity i zeptal, jak mu dopadlo víkendové rande. Jenže jak se zdálo, osud mě za mou chybu hodlal zkásnout, hezky do posledního centu. A tak jsem se musel kousek od vchodu zastavit a přihlížet hádce. I když – dá se jednostranný křik vůbec považovat za hádku?

„Měl by sis přestat myslet, že můžeš mít každou buchtu široko daleko!" řval nějaký kluk. Neměl jsem ponětí, jak se jmenoval, ale tušil jsem, že hrál fotbal, párkrát jsem ho zahlédl na hřišti. Byl docela hřmotný a až nezdravě hlučný. A osoba, kterou konfrontoval? Kdo jiný by to vzhledem k těm slovům mohl být než mezi dámami oblíbený skrček?

Ten ale navzdory křiku nevypadal, že by byl jakkoliv rozhozený. S hlavou nakloněnou lehce na stranu vzhlížel k mladíkově tváři. Chvíli se dokonce zdálo, že byl vlastně mimo a vůbec neposlouchal, ale pak obrátil oči v sloup a ruce založil na hrudi, jako by se snažil ještě víc zmuchlat svůj už tak pomuchlaný oděv. „Nejím sladký, neboj."

To si snad dělá prdel... Vnitřně jsem zaúpěl. On si o nakládačku vyloženě koledoval!

„Co si myslíš, že-?!"

„Hej!" ozval jsem se, když jsem přikročil blíž. Marně jsem se snažil vzpomenout na hromotlukovo jméno, svou snahu jsem proto rovnou vzdal. „Chce s tebou mluvit říďa," pronesl jsem nakonec jednoduše.

Změřil si mě nechápavým pohledem a zamrkal. Trochu jako pokusná opice, co dostane nečekaný šok do mozku. „Fakt?"

„Jo," kývl jsem, vědomý si toho, že jsem udeřil hřebíček na hlavičku. Fotbalisti a návštěvy ředitelny – existuje na střední něco, co má pevnější pouto? Pochybuji. A díky tomu už stačilo jen počkat, než vypadne. Mezi dívkami jsem sice populární nebyl, ale nějak jsem přece jen známý byl, hlavně grázlům. A to jako člen studentské rady a ředitelčin oblíbenec. Proč by si mě taky neoblíbila, když tatík školu hojně sponzoroval? Hromotlukovi snad řekne, že jsem se spletl nebo něco podobného. Ačkoliv – jako bych se zrovna já v organizačních věcech někdy mýlil. Nemožné.

Očima jsem na moment střelil k Jaredovi a přihlížející jsem prozatím vytěsnil. Můj důvod pro to mu zachránit prdel byl dost jednoduchý – pokud měl v sobě aspoň kousek slušnosti, neměl by po tomhle zkoušet šířit, co jsem po něm v pátek chtěl. Snažil jsem se zařídit si bez přímé žádosti jeho diskrétnost.

No, diskrétní ve výsledku fakt nebyl. Změřil si mě pohledem, a pak se uchechtl. „Takže krom přepadávání lidí na hajzlíku si ještě hraješ na samaritána?" Znělo to jako otázka, ale jeho výraz svědčil opak.

Myslím, že v tu chvíli jsem si vzpomněl, proč jsem mu chtěl v pátek jednu fláknout.

Kretén.