Umění svodu

28 | Kdybychom se znali

V životě mohou nastat momenty, kdy se rozhodnete, že chcete něco vědět, ale jakmile se to dozvíte, proběhne vám hlavou jedna prostá myšlenka: Proč jsem se sakra vůbec ptal?! Já se do takového momentu dostal. A byl jsem slušně v háji.

Vteřiny plynuly. Jared zíral na mě, já zase na něj. Vnitřně jsem se snažil dopátrat, jak jsme se do takové situace vůbec dostali, než ze mě vypadlo prosté:

„Ne."

„Ale já to myslím vážně. Já-"

„Řekl jsem, že ne," vpadl jsem mu do řeči. Byl jsem si vědomý toho, jak neomaleně jsem si počínal. Ale musel jsem. „Já a ty... to se nestane, Jarede. Prostě ne."

V ten moment jeho napjatá ramena znovu poklesla a měl jsem dojem, že se snad i fyzicky stáhl. Podobně jako pes, kterého plácnete přes čumák a jemu dojde, že nedostane, oč žebrá a vy se na něj zlobíte. Jenže já se nezlobil. V mé reakci nebyl zloby ani kousek. Nehrál v ní roli dokonce ani odpor, nechuť, absence přitažlivosti. Celé to bylo o něčem docela jiném.

„Chápu," hlesl jen, než se zase zaměřil na vodní plochu. A mně bylo podle jeho výrazu jasné, že to rozhodně nechápal. Jak by taky mohl? Vždyť já ho neodmítal z důvodů, co se v podobných situacích asi nabízejí. Pohled společnosti na homosexuální páry, nátlak coming outu, sexuální zmatek – tohle všechno jsem měl těžce u prdele. Šlo mi jen o to, že jsme se neznali.

Ať jsem chtěl nebo ne, neměl jsem v sobě jasno. Líbání s ním se mi líbilo. Ale líbil se mi on? Bavilo mě se s ním bavit. Ale věděl jsem snad, o čem by se bavit chtěl? Zajímalo mě, jaký byl. Ale copak jsem ho stihl dostatečně poznat?

„To kvůli tomu, jakej jsem člověk?" zeptal se po chvíli. Zněl klidně, až moc klidně. Bariéra, kterou se běžně obklopoval, byla zpátky.

„Ne."

„Tak kvůli tomu, že nejsem z bohatý rodiny?"

„Ne."

„Kvůli tomu, jak vypadám?"

Začínal jsem být napjatější a napjatější. Kdyby mi nepokládal všechny tyhle otázky, necítil bych se tak provinile. Jenže on mě v té provinilosti solidně koupal. Ale vždyť jsem udělal správnou věc! „Ne. A přestaň se ptát." Nebo ti nakonec řeknu pravdu.

Bože, v čem jsem to zase lítal? Jak se tohle všechno vůbec mohlo stát? Jak jsem to mohl dopustit? Snad jsem se měl distancovat hned v tu chvíli, kdy mi přiznal svojí orientaci. Snad jsem se s ním nikdy neměl začínat bavit... ne, to ne. Kdybych nezačal, nemohl bych mu pomoct. Ale jak jsem měl teď pomoct sám sobě? Jak jsem měl pomoct nám oběma?

Povzdechl si a já se na něj zaměřil. A ve vteřinách, kdy se díval na vodu, jsem sám zkoumal jeho tvář. Náznaky tmavých kruhů pod očima, jemné póry jeho pokožky občas ustupující černým tečkám. Nezvykle dlouhé řasy a pihy, co jako rozsypané vločky pokrývaly světlou pleť. Byl hezký, aspoň myslím. Dlouho jsem se tak na něj nedokázal podívat, protože mě vytáčel svým údajným úspěchem u holek a tím, jak se mnou mluvil. Sám sobě jsem namlouval, že byl ošklivý, pomáhalo mi to. Jenže on nebyl. Byl krásný, svým vlastním způsobem, který jsem dlouho přehlížel. Proč jsem si ho musel všímat zrovna ve chvílích, kdy jsem ho odmítal?

A i kdybych ho neodmítl, co by jako bylo? Šli bychom na rande a dělali, že je všechno růžové? Kupovali bychom si kytky a bonboniéry a odcházeli spolu do západu slunce? Vždyť já nebyl uhlazený elegán, co by ho pozval na víno někam na předměstí. A on zase nebyl ta má ,pravá'.

Chtěl jsem po něm upřímnost, ale proč mi to musel říct až tak moc upřímně, bez filtru? A jak jsem se mu vůbec mohl začít líbit? Jasně, nepochyboval jsem o tom, že jsem hezký, v tomhle ohledu jsem měl dostatek sebevědomí. Ale fyzická krása přece nestačí, ne? Tak co mohl být ten zbytek? To, co ho dohnalo k tomu, abych se mu lí- Moment.

„Nelíbím se ti, Jarede," vyrukoval jsem najednou a byl jsem si svým závěrem víc než jistý. „Ne já jako člověk. Asi to teď nechceš slyšet, ale líbí se ti to, co představuju. Krytí, štít... nevím, jak to nazvat... ale to je to, co se ti líbí. Nevíš nic o mých koníčcích, o tom, co mám a nemám rád." Postavit vztah na tom, co v člověku vidíte, a ne na tom, jaký skutečně je? To funguje tak možná v trapných romanťárnách.

Prsty projel písek mezi svýma nohama, než zavrtěl hlavou. „Pleteš se. Vlastně-"

„Hej, vy dva! Tohle musíte vidět!" dolehl k nám Donův hlas. Stál kousek dál na pláži a s dětinským nadšením na nás mával.

Chtěl jsem Jareda požádat, aby dokončil myšlenku, ale to už se zvedal. Když mě míjel, nevěnoval mi jediný pohled. A nepodíval se na mě po zbytek času, co jsme zkoumali Miou objevenou jeskyni pod převisem, ani když jsme později mířili k městu a loučili se.

Nedořekl, co říct chtěl.

Kdyby to v tu chvíli padlo, všechno by bylo o tolik jednodušší...