Umění svodu

20 | Kus okoralého chleba

Sraz jsme měli opět na nádraží. Už mi bylo tak nějak jasné, že zamíříme na podobné místo jako posledně. Do nějaké díry, kde se lidi slízají jako krysy bažící po zábavě, co příležitostně zahrnuje nějakou tu rvačku, žhavé, opilé polibky a příliš odhalená těla. Ale od minula se změnil jeden malý detail – já byl tentokrát jednou z těch krys. Respektive – byl jsem spíš velký krysák, co se nehodlal zaleknout dalších z tlupy, co mu budou chtít ukrást kus okoralého chleba.

Na lavičce jsem tentokrát seděl jen chvíli, než mi na rameni přistála něčí ruka. Kus okoralého chleba dorazil.

„Čau," pozdravil jsem jej, když jsem se zvedal. A i za chatrného šera pouličního osvětlení jsem měl možnost spatřit, že působil nezvykle neklidně. Ruce krátce po doteku schoval za zády, lehce se pohupoval na patách, díval se bokem.

„Čau," zopakoval můj pozdrav, podle všeho spíš mechanicky.

Je nervní? „Copak? Bojíš se, že ti udělám průser?"

„A kdy neděláš průsery?" obrátil oči v sloup, než vykročil. Do jisté míry to byl zase on. Ale ne zcela.

„Když ti zachraňuju prdel, hádám," ušklíbl jsem se, když jsem srovnal vlastní krok s tím jeho. I když natáhl nohy, nebylo to pro mě těžké. Měl víc vyrůst. „Možná to někdy bude doslovně, co?"

Za tuhle poznámku jsem si vysloužil docela solidní loket do břicha, až jsem hekl. Dobře, tohle si budu muset zapamatovat. Homo-vtipy už se zjevně nenosily. „Au," ocenil jsem jeho konání.

„Nemáš mlít sračky."

Proč jsem měl najednou pocit, že byl zase o něco uvolněnější? Já byl ten, kterého vedl bůhví kam, to já bych měl mít psychiku na pochodu, ale zatím to vypadalo, že se něčím užíral spíš on. A teď mu jako pomáhalo, že jsme vtipkovali? Já bych sám sebe vytáčel. „Kam vlastně jdem?" optal jsem se v záchvěvu vnitřní nejistoty, ale dal jsem si záležet na tom, aby to znělo nenuceně. Mělo by, ne?

„Kámoška má akci, bude tam i Noel."

Noel? „Má mi to jméno něco říkat?"

Přišlo mi to jenom, nebo natočil hlavu víc na stranu, abych mu tak dobře neviděl do tváře? „Ten, jak mu dlužím. A taky ten na fotce."

No tak moment!

„Hele, hlavně nedělej žádný píčoviny, okay?" pohlédl na mě se smrtelnou vážností a to dřív, než jsem to zvládl pořádně zpracovat. „On fakt není člověk, se kterým chceš mít problémy. Buď v klidu a drž se vzadu."

„Jasně... vzadu," potvrdil jsem naoko. Jarede, tys tenkrát fakt ještě netušil, čeho jsem schopný, co? „Jen mi vysvětli jednu věc. Proč máš něco s chlapem, kterýmu dlužíš?" Tohle mi hlava těžce nebrala. Zvlášť, když jsem si vybavil, jak před tím muže- tedy, před Noelem Jared působil posledně. A nemotaly se kolem toho cápka takhle náhodou holky? Plus – kolik mu sakra bylo?

„Tobě fakt nevadí, že kopu za jinej tým, co?" zeptal se místo odpovědi. V ten moment mi nedocvaklo, že odváděl řeč jiným směrem.

„Po zápasech mi ve sprše mejdlo obvykle nepadá, takže jsme v pohodě."

Další rána do břicha.

Zřejmě bylo dobře, že jsem kvůli konfliktu s mámou nedojedl večeři. „Mohl bys mě laskavě přestat mlátit?" zavrčel jsem o něco napruženěji, když jsem si bolavé místo mnul. Dvakrát do stejného bodu. Muška nebo štěstí?

„Ne."

„Sereš mě."

„Nápodobně."

Blížící se zvuky odtrhly mou pozornost od rozhovoru, co byl ve výsledku vlastně jen poštěkáváním jeden na druhého. Nespletl jsem se, barák, ke kterému jsme směřovali, byl obdobou toho dřívějšího. Další rozlehlá, ošuntělá stavba zastrčená v nevábné lokalitě. I lidé uvnitř budou jistě tou samou směskou, co minule. Tentokrát jsem si ale rozhodně hodlal hlídat, kdo je zadaný.