Umění svodu

34 | Jak se k tomu postavit

Mnoho lidí si myslí, že nejdůležitější věcí v životě je vyhrát. Upínáme se k tomu, že až proběhneme tou páskou, získáme tu cenu a zapíšeme se do těch seznamů, budeme šťastní. Hlavní je přece něco znamenat a něco dokázat, že?

Všichni ti lidé se pletou.

Hlavní není dosáhnout obecného úspěchu, být číslem jedna v očích ostatních. Jedním z nejdůležitějších úkolů, které před sebou máme, je naučit se žít se sebou samými. A pokud nemáme získat cenu s tučnou jedničkou? No a? Jsme to my. To my určujeme, co je naším vlastním úspěchem a našimi hodnotami. A pokud je naším úspěchem něco, co je pro jiné pokleskem, je to jejich problém, ne náš.

Myslím, že mi trvalo opravdu dlouho něco tak prostého pochopit...

Když jsem dalšího rána pootevřel oči, věděl jsem, co čekat, a přece mě to tak zaskočilo. Jen jsem rozlepil nocí sevřená víčka, spařil jsem Jaredovu tvář. Stále byl tak blízko, stále se na mě tiskl. A stále hřál.

Bylo by těžké vystihnout, kolik myšlenek mi v tu chvíli proběhlo hlavou a jaká smršť se prohnala mým nitrem. Měl jsem toho litovat? Plašit? Vyčítat si to?

Ale proč vlastně? 

Namísto jakékoliv reakce, co by se snad v podobné situací nabízela, jsem se dokázal prostě jen usmát. Vypadal tak pokojně, když spal. S pootevřenými rty, rozcuchanými vlasy, mimo realitu. Zdálo se, jako by se na něm život nijak nepodepsal. Jako by se za tím uvolněným výrazem neskrývalo tolik různorodých stránek, které mi postupně odhaloval a které nemohly vzniknout bezdůvodně. Existuje na světě něco, co by se ještě víc podobalo nevinnosti?

Prostě jsem tomu propadl. A co mělo být dál, to jsem už neměl v rukách. A proč to taky mít v rukách?

Naklonil jsem se k němu a vtiskl mu jemný polibek na tvář. Koutky mi cukaly, když sebou ošil. Měl jsem pocit, že jsem se na něj snad díval jinýma očima. Ten kluk, co mě tak vytáčel – kam zmizel? Já k němu necítil zášť. Už ne.

Klapnutí.

„Damiene?!"

A bylo po srandě.

Překvapeně jsem vzhlédl, jen abych se pohledem střetl s matkou, co stála ve dveřích. Nápadně se v těch momentech podobala smrti. Byla bledá, třeštila oči a kliku tiskla tak silně, až jí bělaly klouby. Jen kosu a mohla by jít na halloween za smrtku.

Zaznamenal jsem i trhnutí ve svém náručí a odtažení. I Jared se probral.

A tak jsme tam prostě byli, ztuhlí v okamžiku. My zírali na ni, ona na nás a tikání nástěnných hodin měřilo čas. Až ona to přerušila, když s nechápavým, skoro zoufalým výrazem couvla a práskla dveřmi.

Bože, mami...

„Kurva!" Posadil se v tu ránu Jared. „Já- to- co jí řekneme?!"

Proč tak plaší?

Povytáhl jsem obočí, ale ke slovu jsem se nedostal, jelikož on pokračoval: „Fajn, okay, to dáme! Řekni, že jsem kámoš ze školy a děláme na nějakým projektu..."

„Jarede," oslovil jsme jej, ale on zjevně neposlouchal.

„A včera jsme se potkali a chtěli jsme na tom dělat..."

„Jarede," zkusil jsem znovu. Marná snaha.

„... a pak jsme skončili tady. No a-"

„Jarede!"

Až v ten moment se na mě zaměřil. Do toho okamžiku mě nejspíš ani nepostřehl. A já se musel tomu jeho výrazu i usmát.

„Nebudu jí lhát," ujistil jsem ho. Proč je tak daleko? Namísto toho, abych byl zděšený s ním, jsem se k němu přisunul blíž a znovu jsem si lehl. Proč taky ne? Zaručeně bylo brzy. „Neřeš to. Pak jí to řeknu," pousmál jsem se a rozpažil jsem. Chtěl jsem, aby se ke mně vrátil, aby se znovu natiskl blíž.

A on? Zíral na mě jako na idiota. Bez hlesu. Prostě se do mě jen propaloval pohledem. A mně začínalo docházet, oč šlo.

S povzdechem jsem stáhl ruce a pravačkou jsem si promnul oči. „Tak fajn, fajn. Vyřídím to." Jen neochotně jsem se posadil, abych se natáhl pro oblečení, co jsem na sebe začal soukat. „Je hysterka, neber jí moc vážně. Jestli bude řvát, tak se vyřve a je to," zkusil jsem ho povzbudit. Ani jsem si už moc nevšímal zaražení a naprostému nepochopení, co hrálo v jeho tváři.

Vklouzl jsem do nohavic a narovnal jsem se, když jsem na sebe natahoval tričko. „Chceš jít taky?" zeptal jsem se jej mezitím, spíš mimoděk. Tohle zvládnu i sám – to mi bylo jasné. Když jsem se zřekl očekávání rodičů, nevadilo mi jim říct ani takovou novinu. Tak jsem měl něco s klukem – no a? Svět se nehroutil. A já se cítil skvěle.

„Seš dementní?"

Tohle mě zastavilo. „Co?"

„Řekls jí, žes měl něco s klukem?" položil mi otázku.

„Ne," uznal jsem.

„Takže si myslí, že seš jen na holky."

„Jo," odkývl jsem.

„A teď za ní chceš prostě jít a říct jí... co vlastně?" Na svoje poslední slova položil extra velký důraz.

Naklonil jsem hlavu trochu na stranu. Takže o tohle mu šlo? O to to nějak definovat? Jasně, že mě to mělo napadnout dřív. To, co se stalo, nebylo jen tak. Ale řekl mi, že mě má rád, ne? A já mu to řekl taky. A po tom všem, co se stihlo tak hekticky odehrát, jsme se k tomu museli nějak postavit.

Vrátil jsem se k posteli a posadil jsem se vedle něj. Když se člověk odhodlává k velkému rozhodnutí, měl by si to řádně rozmyslet. Já myslet nechtěl. „Fakt mě máš rád?" ujistil jsem se ještě. Včera jsme byli oba v zajetí noci, která svede dost. A taky jsem byl tak trochu sobec – chtěl jsem to slyšet znova.

„Neříkal bych ti to, kdyby ne."

Tahle odpověď se k němu hodila a já se při ní musel znovu usmát. Bylo příjemné slyšet tu jistotu. „Fajn. Takže jí řeknu, že jsi můj kluk," vyložil jsem na stůl narovinu, než jsem se zase napřímil. 

„Cože?!" stihla mě jeho vytřeštěná odpověď.

„Budeme spolu chodit," oznámil jsem mu, „nebo nechceš?" napadlo mě ještě a zarazil jsem se v půli kroku.

Dalších několik dlouhých vteřin se neslo v duchu jeho upřeného zírání. A pak najednou vyprskl smíchy. Rukou si zakryl pusu a v očích se mu objevily drobné slzy pobavení. „Ty vole... Damiene, jestli jsi takhle jednal s každou, se kterou si něco měl, tak chápu, žes byl single."

Díky. „Jo k tomuhle... já vlastně s žádnou nic neměl. Teda až na to líbání s tou zadanou, cos mi dohodil." Vzal jsem za kliku.

„Cože?!"

Otevřel jsem a blýskl úsměvem směrem k dalšímu jeho šokovanému výrazu. „Udělej si pohodlí, brzy jsem zpátky."