Umění svodu

15 | Idiotský psychouš

To, co se mi stalo, bylo prudké. A jak už to tak u prudkých věcí bývá, jednalo se o přerod pro mě samého nečekaný. Pokud bych měl být upřímný, vždy jsem si kdesi hluboko uvnitř uvědomoval, že mi role, do níž jsem se situoval, neseděla. Jenže jsem tak nějak vůbec neuvažoval o rolích, ten pojem jsem se svou situací neztotožňoval. Vykládal jsem si to tak, že jsem měl ještě mezery, co potřebovaly vylepšení. Ale já je neměl. Byl jsem prostě někým jiným, než za koho jsem se pokládal a kým jsem se snažil být. Vůle soupeřila s přirozeností. To bylo celé.

Jakmile jsem prozřel, mé nazírání sebe samého prošlo rapidní proměnou. Když jsem na sebe hleděl do zrcadla, jako bych ani neviděl toho Damiena, o nějž jsem dlouho usiloval. On prostě nebyl já a já nebyl jím. Měli jsme mnoho společného, ale jeho a můj základ byly něčím jiným. On byl disciplinovaný a toužil se řídit jasnými pravidly. Já byl sebejistý a řídil jsem se tím, co jsem cítil.

Bylo to paradoxní. Celou dobu jsem se snažil dosahovat vytyčených cílů a věřit v sebe. A najednou, když jsem vnímal, že jsem těch domnělých cílů snad ani nechtěl dosáhnout, jsem měl hlavu konečně opravdu hrdě vztyčenou.

Doléhalo to na mě postupně, kousek po kousku. Vždyť já mohl konečně projevit sám sebe! Proč bych se měl stydět za sebemenší projev agrese a nevstřícného chování? Proč bych se měl trápit tím, že mé skóre nebude vždy stoprocentní? Vždyť nemuselo být. To já přece udával pravidla toho, co budu považovat za dobré nebo špatné, za úspěch nebo neúspěch.

Všechen ten zbrklý zmatek mi dal veskrze jediné – klid. Klid, co jsem ve svém hektickém životě necítil až nezdravě dlouho. Já byl já. Tím to končilo.

A když jsem byl já konečně já, mohl jsem začít dělat věci jinak. Něčeho dosáhnout nejen v rovinách, co připadaly správné mé rodině a co mi byly vštěpované. Mohl jsem dosáhnout věcí, kterých jsem dosáhnout chtěl. A přesně jsem věděl, co jednou z takových věcí bylo.

Jared mi pil krev, utahoval si ze mě, urazil mě. Ale byl to taky on, kdo mi otevřel oči a ukázal mi, kdo jsem. Prudce a ne zrovna vybraně, ale to nic neměnilo na tom, že to zvládl. Navedl mě na cestu, byl mi něčím podobný. A to nejspíš stačilo.

Když jsem večer ležel v posteli, vytočil jsem jeho číslo. A konečně mě netrápilo to, že mi to nejspíš nezvedne, prostě jsem to zkusil. Jak se dalo tušit – nebral to. Jenže to jako by jen podnítilo mou houževnatost, ale tentokrát ne můj vztek. On mi pomohl placeně, to jistě, ale pomohl mi. A já cítil nutkání pomoct jemu, ať už jsem se na věc díval jakkoliv.

Ještě jsem ovšem netušil, jaké šílenství tohle mé odhodlání brzy spustí.

***

Pondělí. Další běžný den v běžných týdnech, co se vpíjí do běžných měsíců. Ale já ho přesto vnímal odlišně. Vstupoval jsem do něj jako nový člověk.

Když jsem vcházel do školy, bylo mi skvěle. Tíha, co jsem vždy vnímal, byla pryč. Ten nátlak, co na mě vyvíjely nároky, zmizel. Hodlal jsem si najít Jareda, konfrontovat ho a tentokrát ho nenechat pláchnout. Věřil jsem, že tohle moje nové já to svede. Že svede ještě mnohem, mnohem víc. Žilami mi kolovalo odhodlání, na tváři se mi usadil úsměv. Cítil jsem se tak mocný, silný, neporazitelný.

Víte, jak se říká, že kdo míří vysoko, padá nízko? Řekněme, že já si to v tu chvíli neuvědomoval.

Vyndal jsem si potřebné věci ze skříňky a batoh jsem si hodil na jedno rameno. Skolióza neskolióza, tohohle Damiena to nezajímalo. Obrátil jsem se, abych se odebral do učebny a všechno vyklopil Donovanovi. Už jsem neměl vnitřní problém k němu být upřímný. Tenhle Damien ho neměl. A tenhle Damien byl taky uprostřed kroku zaražený prudkým výkřikem: