Umění svodu

7 | Síla projekce

Příchod k domu při kraji města ukončil tóny hrající stále ve smyčce. Jednalo se o starší, ale značně rozložitou stavbu v ulici, do které bych za běžných okolností nezavítal. A to už jen proto, že jí podobné neměly nejbezpečnější pověst.

„Jsme na místě?" optal jsem se, když jsem sluchátka schovával zpět do kapsy. Byla to ale spíš řečnická otázka, vzhledem k tomu, že až k nám zevnitř doléhala hudba.

„Jo," potvrdil mi Jared a narovnal se. Ani jsem si nevšiml, kdy přesně jeho ramena poklesla, ale během doby, co jsme mlčky kráčeli, byl zjevně naprosto uvolněný. Nebyl to ale zrovna on, kdo mě poučoval o hraném držení těla?

„Měl bych něco vědět, než tam půjdeme?" zeptal jsem se raději. Předem jsem tušil, že vkročím do prostředí, na které jsem rozhodně nebyl zvyklý. Nejen, že jsem málokdy chodil na párty, ale ještě k tomu jsem nikdy nebyl na párty v podobné čtvrti. Měl Jaredův živočišný druh nějaké zvláštní zvyklosti?

„Nevytahuj intelektuální kecy a nechovej se moc povýšeně, jinak ti někdo rozbije hubu," sdělil mi s úsměvem, než vzal za kliku.

Jo, to mi fakt přidalo na klidu...

Bylo odemčeno a my se tak dostali rovnou do vstupní místnůstky s oprýskanými zdmi. Hudba se hned stala pronikavější, šlo o nějaký remix popových songů. S totálně nevychytaným poměrem hlasitosti doprovodu a samotného hlasu, jen tak mimochodem.

Vypadalo to, že se tam Jared vyznal, vedl mě totiž dál podlouhlou chodbou až k posledním dveřím a působil přitom dost sebejistě.

Překonali jsme další zábranu a já zjistil, že hudba vyřvávala z velkých repráků při stěně téhle místnosti. Asi něco jako společenka, momentálně dost narvaná. Sice měla minimálně deset na deset metrů, ale bylo v ní tak třicet lidí. Ostré světlo zářivek trestalo všechny nešťastníky, co se dostali dovnitř a šisovalo nábytek nevalné kvality.

Pokradmu jsem se rozhlédl. Odřený stůj uprostřed prostoru s hromadou flašek a nedopitých drinků, několik gaučů, co svou barvou nekorespondovaly jeden z druhým, zašlá modř na zdech. A lidi?

Sem nepatřím. Došlo mi. Viděl jsem to už na stylu oblékání všech kolem. Ale pokud nestačily všechny ty minisukně, vítající výstřihy a řada kluků, co dokonce ani neměla triko, byl tu i samotný vzhled těch lidí. Zaznamenal jsem nějakého třicátníka se zjizvenýma rukama, naprosto nestoudně zmalovanou holku, i kluka, kterému snad nebylo ani patnáct, ale jeho sestřih i držení těla se snažily vyprávět příběh ostříleného svůdníka.

Obrátil jsem se na Jareda, pevně odhodlaný mu říct, že tady nebudu. Ale nedostal jsem příležitost. Už se k němu stihl přichomýtnout nějaký klučina, zjevně nějak kolem našeho věku. Byl oděný podobně jako já, což se mi upřímně nelíbilo. Ještě víc se mi ale nelíbilo, když došlo na jeho vyjadřování: „Tak krysa vylezla z kanálu, jo?" zašklebil se na mého společníka.

Ten si pomalu shrnul vlasy z tváře, jako by to přeslechl. Kde bral ten klid? „Vzhledem k tomu, že tu jsi, asi jo," odvětil.

Neříkal mi takhle náhodou, abych se nechoval povýšeně, jinak mi někdo rozbije hubu?

Ruka toho kluka spočinula na Jaredově rameni a já si všiml, že jeho stisk byl podle bělajících kloubů a shrnutí látky dost silný. A právě díky tomu jsem to zaznamenal. Tmavou podlitinu na Jaredově kůži, co byla lehkým odhrnutím rozhalenky odhalena.

V tom momentě mnou projela úzkost.

„Takhle bys se mnou fakticky neměl mluvit," sykl ten kluk.

A to byla chvíle, kdy jsem přestal myslet. Bylo toho totiž moc. Modřina, agresivní tón dotyčného, kontrast jeho a Jaredovy fyzické konstituce, to, jak se můj společník napjal. Až moc mi to připomínalo něco z vlastní minulosti. A kontrolu přebraly pudy.