Umění svodu

25 | Na jedné lodi

‚Čau, sorry, jestli ruším, jen jsem se chtěl omluvit za to, jak jsem zdrhl a za to předtím. Nemyslel jsem to tak, jsem debil, tak trochu mi to ujelo, no xD Beru, že seš na holky a tak nějak všechno, jen jsem byl asi ze všeho moc v hajzlu. Díky za všechno, fakt mi to pomohlo. Doufám, že jsi v pohodě a snad se budeme moct dál bavit. A jestli seš nasranej, chápu to. Ale fakt jsem to tak nemyslel'

‚Dobře, kecám, promiň. Hele, mohl bys mi odepsat, prosím? Doufám, že ještě nespíš a nebudím tě nebo tak, ale fakt to potřebuju vyřešit. Nechtěl jsem napsat, že mi to ujelo, protože neujelo. Ale fakt beru, že seš na holky a že máš právo být nasranej, jen mi prosím nějak odpověz'

‚Dobře, promiň, fakt promiň. Ale ono mi to opravdu ujelo, ale ne tak, jak jsem to psal prvně, okay? Mohl by ses mi prosím ozvat, až budeš moct? Nevím, co si teď mám myslet. Koukej, netuším, proč jsi na mě vybalil to s Noelem a pak jsi mě povzbuzoval a nechápu, proč jsi neucukl, když jsem ti dal pusu. Čekal jsem, že to uděláš, nemyslel jsem si, že to budeš chtít taky udělat. Nevím, jak to máš se vztahy a tak, takže nevím, jestli se ti tyhle věci stávaj nebo tak. Možná zním jako kretén, co o tom všem až moc uvažuje a bral jsi to prostě jako píčovinu. Jestli jo, stačí říct, jen mi prosím dej vědět, jak se na to koukáš. Damiene, nechci o tebe kvůli tomuhle přijít'

„Nechceš o mě přijít, jo?" vydechl jsem do tmy skřípavým hlasem.

Pomáhat druhým je nespolehlivý byznys s nejasnými výnosy. Může přijít situace, kdy někomu pomůžete a budete z toho těžit do konce života. Penězi, konexemi, nebo prostě dobrým pocitem ze sebe samého a toho, že jste udělali správnou věc. Ale může nastat i to, že rozpoutáte větší věci, než jste původně zamýšleli. Pomoc druhým se snadno vymkne z rukou, protože když ji nabídnete, někdy vyvoláte věci, co jste nečekali. A důsledky na vás mohou padnout jako těžká deka.

Na mě padly.

Četl jsem ty zprávy několikrát, všechny tři. A snažil jsem najít myšlenky za nimi skryté. Jestli jsem byl nasraný? Ne, vlastně ani ne. Jen jsem se ve všem přestával orientovat, vymykalo se mi to z rukou. A proč opakoval, že bere, že jsem na holky? Copak jsem se tak někdy striktně vymezil? Myslím, že ne. Ale pro něj to očividně bylo zvláštně podstatné, něco to znamenalo, co? Proto to psal opakovaně.

A co sakra všechny ty omluvy? Odkdy byl takový?! Když jsem se s ním začínal bavit, snad by mě nejradši ukřižoval za jakýkoliv projev slušného a vstřícného chování. A teď? Proč se to měnilo tak rychle? Snažil se ze mě opravdu udělat svůj štít? Ale pokud ano – proč jsem měl pocit, že se nestavěl ryze do role oběti? Takhle to přece funguje, ne? Jeden je v nějaké situaci oběť a druhý štít. Může se to postupně měnit, s ohledem na to, co se děje, role se můžou prohazovat, ale vždycky je jeden na jedné straně a druhý na druhé. On haproval. Doufal, že jsem v pohodě. Kdyby se fixoval jen na sebe jako oběť, proč by to psal? Zvlášť vzhledem k tomu, že byl podle vlastních zpráv ve stresu.

Jasné mi byly zhruba jen dvě věci. Zaprvé – ten kluk měl v sobě nějaký zatracený problém. Zadruhé – prakticky jsme se neznali. 

Jestli se mi podobné věci stávaly? Jako to, že se cucám s kámošem v parku? Ne, my se vážně neznali. To, jaký dojem nabral, toho bylo dokladem. Ta propast byla teď dost cítit, a přece se do jisté míry uzavírala, minimálně na mé straně. A to díky tomu, že napsal, že mě nechce ztratit. Jasně, viděl jsem v tom jistou nejasnost a sobeckost. Pomohl jsem mu a to dost, bylo logické, že by mě chtěl mít u sebe, abych mu pomáhal a snad ho i chránil. Jenže po všem, k čemu došlo, jsem to nevnímal jen takhle.

Když jsme seděli v parku a povídali si, řešili jsme hodně osobní, intimní věci. Já sám jsem se otevřel, protože jsem měl pocit, že bych měl, ale zpětně mi docházelo taky to, že jsem měl i pocit, že jsem mohl. Nebylo to jednoduché, ale z nejasných důvodů jsem tušil, že on to nepošle dál. Možná jsem ho neznal, možná jsem o něm měl své pochyby a naše momentální situace byla nejistá a roztěkaná. Ale i tak jsem cítil, že jsme v podstatě na jedné lodi. Oba jsme měli věci, co jsme skrývali, oběma se nám o něčem nemluvilo snadno. A asi i proto jsem cítil, že ani já nechtěl ztratit jeho.

To on mě navedl na správnou cestu, pomohl mi zjistit, kdo jsem. A i kdyby to všechno bylo jen omylem, co to, jak se mě zastal před Noelem? Bylo to chabé, ale bylo to. Postavil se za mě, i když z každého kousku jeho samého čišelo, že měl strach. I on se mě pokusil krýt. Možná marně, ale pokusil. Proč – tomu jsem zatím nerozuměl. Ale něco v tom bylo. Navíc ke mně byl pořád upřímnější a upřímnější. Nemusel jsem být zrovna Sherlock ani kdovíjaký empat, abych si všímal, jak těžké to pro něj bylo. I tak to ale zkoušel.

To, co se stalo – ujelo mu to teda nebo ne? Měl jsem dojem, že on sám v tom neměl jasno. Ale proč?

Hodiny hlásaly pátou hodinu ranní, když jsem se konečně rozhodl odepsat. V mnoha věcech jsem měl stále mezery, neorientoval jsem se jasně. Nejraději bych si všechno nechal uležet ještě minimálně den, ale on se ve zprávách omlouval a prosil mě, abych odepsal. Měl bych.

Když jsem zprávu psal, byl jsem zmatený a unavený. A tak mi jako nejrozumnější volba přišlo napsat to od srdce, tak, jak jsem to cítil. A to dřív, než mě porazí vlastní pochyby.

‚Ahoj, jsem v pohodě a nejsem nasranej. Ale nechápu, jestli ti to teda ujelo nebo ne a nechápu, proč mi tohle všechno píšeš. Jarede, moc se neznáme, sorry, ale fakt neznáme. Nechápu, proč mi teď píšeš o svých pocitech, když bys mě nedávno ještě poslal do prdele. Ale jestli opravdu tak moc potřebuješ nějaký objasnění z mojí strany, tak fajn. To, co mi řekl Noel, jsem vytáhl proto, že mi to prostě řekl. Nechci znít blbě, ale nemluvil o tobě zrovna hezky, říkal, že jsi jako čokl, co poslouchá na povel a to mě nasralo'

Sykavě jsem se nadechl. Sice jsem se otevíral vlastním emocím, ale tohle? Psát o nich takhle na rovinu stále nebylo lehké. Vlastně to bylo zatraceně těžké a já váhal, zda jsem to chtěl vůbec poslat.

Dělej! Pobídl jsem se v duchu. Musel jsem, teď jo, Jared chtěl odpovědi a já věděl, jaké to je, když se jich člověku nedostává. Proto jsem to odeslal a znovu jsem se nadechl, abych se uklidnil a zracionalizoval. Ještě jsem nenapsal vše, co jsem chtěl, kouskoval jsem to, v zájmu vlastního vnitřního klidu. Kdybych napsal vše najednou, mohl bych si to snadno rozmyslet, takhle jsem navazoval na kus již napsaného. Jen to dokončit v další zprávě.

‚Budu psát narovinu. Ty nejsi čokl, tak se tak přestaň chovat, jasný? Když jsem se k tobě naklonil, viděl jsem, že ti ubližuju, ale nic jsi neřekl, prostě jsi mě nechal, ať si dělám, co chci. To je debilní přístup, a proto jsem tě povzbuzoval. Jestli máš pocit, že nějakýma fyzickýma kravinama splácíš věci ostatním, měl by ses probrat. Mně nedlužíš nic, s tím se smiř. Nepomáhal jsem ti kvůli nějakým splátkám, takže cokoliv uděláš, je na tobě. Stejně jako ten polibek, to bylo tvoje rozhodnutí. Nemám ponětí, proč jsem neucukl a tyhle věci se mi nestávaj, takže to jako kravinu neberu. Ale není to něco, kvůli čemu bych se ti začal vyhýbat nebo podobně. Nicméně i tak potřebuju minimálně vysvětlení, proč jsi to teda udělal a to upřímně. Jestli máme bejt kámoši, buďme. Ale kámoši si nelžou'

Odeslal jsem i další zprávu a když jsem vypnul telefon, na chvíli jsem si jeho chladný displej opřel o tvář.

Proč se to všechno muselo tak moc zkomplikovat?

A proč se to mělo zkomplikovat ještě víc?