Umění svodu

13 | Lidi jako my

Čas je prý relativní, minimálně jeho plynutí. Za sebe mohu říct jen to, že mnoho času nazbyt jsem nikdy neměl. Harmonogram jsem si organizoval skoro s důsledností workoholika, musel jsem toho stíhat příliš mnoho. Od školy přes kurzy na vysokou po posilovnu a vlastní hobby. Pokud jsem chtěl být úspěšný, potřeboval jsem mít plány. Tak proč jsem se je sakra rozhodl narušit kvůli někomu, o kom bych před pár týdny dokázal říct jen to, že jsem ho nesnášel?!

„Jdeš ven, zlato?" zeptala se mě překvapeně mamka, když jsem se s ní střetl v chodbě kousek od vchodu. Mířila z kuchyně, těsně jsem to nevychytal. Pár vteřin a minuli bychom se.

„Jo, mám sraz s kámošem," odpověděl jsem s úsměvem. Slovo ‚kámoš' mi ale šlo přes rty jen těžko. Jared a kamarád? Tenhle výraz bych v kontextu s ním běžně nepoužil. „Greenovi jsem napsal o přeložení termínu, neboj," ujistil jsem ji rychle. Green byl bývalým učitelem práv na volné noze. Platili jsme mu za mé doučování, abych měl na právnické škole u přijímaček co nejvyšší šanci. Univerzita, na kterou jsem chtěl, brala jen prvních pět procent uchazečů, hutné síto.

Matka se zachmuřila, což dodalo jejímu nespravedlivě mladistvému vzezření náznak vrásek. „Myslím, že bychom si měli promluvit, Damiene," podotkla s důrazem, který nasazovala málokdy. Skoro jsem měl pocit, jako by se přepnula do své makléřské role. A bylo mi jasné, že je zle.

„Nemůže to počkat?" zkusil jsem.

„Ne, nemůže," trvala tvrdě na svém. Fakt to nebyla sranda.

Ze rtů jí splynul frustrovaný povzdech, když si stiskla kořen nosu. Tohle její gesto jsem znal. Přicházelo, když jí něco tížilo. „Všimla jsem si, že se poslední dobou chováš divně. Nejdřív jsi změnil oblečení... a teď i odsouváš povinnosti?" Byla na ní znát starost. „Vím, že jsi v pubertě a určitě by ses chtěl věnovat plno věcem a plno lidem. Ale v budoucnu bys toho litoval, víš? To, jak se zachováš teď, určí, jaký život budeš mít v dospělosti. Jestli ses chytl špatné party nebo-"

„Takhle to není, mami," vstoupil jsem do jejího monologu dřív, než zašel příliš daleko. Chápal jsem ji. Šlo jí o mě, o moji budoucnost. Jenže si to vykládala špatně. A já jí ani nemohl říct pravdu, nepochopila by to, na to byla moc pragmatická. Svůj vlastní život vyplňovala zábavou v podobě mladých milenců jen tehdy, když měla dost volného času. A přátelství nepovažovala za rozumný argument. Jak by to asi dopadlo, kdybych vyrukoval s tím, jak se věci měly? „Žádný party jsem se nechytl. Styl jsem změnil, protože mi takhle vyhovuje, ale sám se neměním. Tohle je výjimečná situace." Znovu jsem se donutil k úsměvu. Snad vypadal přesvědčivě.

Chvíli si mě měřila se značnou nedůvěrou, nakonec se ale zjevně rozhodla mi věřit, když zakroutila hlavou. „Jen mi slib, že příště už nevynecháš," žádala.

„Neboj, už ne," slíbil jsem, než mě nechala jít a já se protáhl dál do chodby.

Ani netušíš, co kvůli tobě podstupuju. Postěžoval jsem si v duchu Jaredovi. Tohle celé totiž byla jeho vina. Když se mě ptal, jestli mám v sobotu čas, samozřejmě mě zajímalo, jestli se chce sejít, a pokud ano, tak kdy a kde. Vyšlo najevo, že si chce dát spicha ve čtyři v Pies N' Thighs poblíž školy. Byl to nevýrazný, ale mezi studenty známý podnik. Když jsem tam ovšem chtěl dorazit, musel jsem odřeknout sezení s Greenem, které začínalo přesně ve čtyři. Dost dlouho jsem to v sobě samém řešil, nicméně zvědavost nad tím, co mi chce Jared říct, zvítězila.

Byl jsem blbec? Jasně, že jo. Odřekl jsem něco, co mě mohlo posunout kvůli něčemu, v čem jsem byl emocionálně zainvestovaný. Pokud tohle není blbost, pak už si nejsem jistý, co jí vlastně je.