Umění svodu

21 | Hra začíná

Pohádky jsou strašně super věc. Víte, proč? Protože obvykle stanovují jasnou hranici mezi hrdinou a záporákem, mezi dobrem a zlem a mezi pomocí a ublížením. Ale v reálném životě to takhle bohužel nefunguje. Někdy, když chcete konat dobro, musíte udělat zlé věci a když toužíte pomoct, musíte být krutí. Někdy je prostě tím největším hrdinou ten, kdo je tím největším padouchem.

Ten pocit, co se mi rozehnal tělem po Jaredově výkřiku, jsem důvěrně znal. Přicházel v prvotním úleku jako plíživý stín a jakmile se tlukot srdce zrychlil a myšlení téměř vypnulo, polil člověka jako vlna. Byl tou nejryzejší extrakcí prožitků kořisti zahnané do kouta – úleku, strachu, vzteku a agrese. Byl tím, co jsem prožíval, když mě strýc poslal na zem, i tím, co jsem zakoušel, když já udělal to samé jemu. Ten pocit a já – my dva spolu sílili, my spolu rostli. Mohl jsem se jej zřeknout jednou, dvakrát, tisíckrát, ale jakmile udeřil svou plnou silou, byl jsem mu odevzdaný. A to, co následovalo, bylo jen jeho projevem.

Maxe už jsem si ani nevšiml, když jsem natáhl kroky. Vrazil jsem do něčího ramene, možná do více. Bylo mi to fuk. Měl jsem jasně vytyčený cíl.

Dostal jsem se do centra dění. Kolem bylo plno lidí, kteří mizeli za oponou mého stavu, koncentroval jsem se jen na dva aktéry. Na Jareda, který byl přiražený k okraji nepřiměřeně vysokého stolu. A na muže, co mu zkroutil ruku za zády a přimáčkl jej k němu. Ten muž měl tvář, měl identitu. Pro mě a můj hněv byl v tu chvíli ale jediným – svodidlem.

Těžko říct, jak se to všechno semlelo, jednal jsem v impulzu. Jistotou je, že jsem ho napadl. A druhou pak to, že se bránil. Zpětně jsem cítil bolest v oblasti hrudi a pálení v natrženém rtu. Ale události mezitím? Netuším. Ani nevím, co znělo na pozadí. Primární pro mě bylo to, že když jsem byl konečně schopný reflektovat situaci, ležel na zemi a zíral na mě. Ve tváři se mu kloubilo překvapení s úlekem, byl ztuhlý, snad šokem. A já byl spokojený. Neskutečně, niterně spokojený. Dostal jsem ho na zem, ublížil jsem mu, donutil jsem ho se bát. A možná... možná jsem mohl udělat i víc. Stačilo jen...

Sotva jsem se pohnul, abych dokončil cosi, co jsem si ani neuvědomoval, mou ruku sevřela jiná. „Dost!"

Moment... ten hlas...

Dřív, než jsem se stihl ohnat, mi došlo, kdo mě držel. „Jarede?" Proč i v jeho očích hrálo to, co ve zracích toho muže na zemi? V nich by to nemělo být. Prostě nemělo! Vždyť ten chlap už neútočil, vždyť už byl v bezpečí. Tak proč-?

„To stačí," vydechl a já vnímal, jak se jeho prsty na mém předloktí zachvěly.

On se bál mě.

Proč to bolelo?

Jedno tlesknutí. Pak druhé. A třetí.

Zaměřil jsem se na tleskající člověka, co jako by právě hodnotil povedené představení. A mé dosud neklidné nitro se muselo srovnat s pohledem na pevnou, na první pohled nesympatickou tvář toho, se kterým jsem se už jednou setkal. Na Noelovu tvář. 

To byl celou dobu v křesle, ze kterého právě vstal? Díval se na to? Neměl takhle náhodou něco s Jaredem? Neměl takhle náhodou zasáhnout?!

Další vlna vzedmutá kdesi v hrudi mě toužila polít. Jen dotek, co neunikal, mě udržoval na místě, v bdělém stavu.

„Mrkejte, máme tu hrdinu," uchechtl se Noel a několik lidí kolem se zasmálo.

„Nejsi na vtipkování trochu starej?" vrátil jsem mu ve stejně výsměšné notě. Proč? Netuším. Přišlo mi to jako to pravé. Soudě podle Jaredova sílícího stisku ale asi nebylo.

Noelova tvář nabrala napjatějšího výrazu, má slova v jeho zapadlých očích zažehla plamen. Nezaváhal, když vykročil. A tentokrát jsem zatraceně dobře cítil, jak mi na tváři přistála facka, ne zrovna něžná. Pálení rtu se stalo pronikavějším.

„Nechte ho!"

Vážně se mě Jared právě zastal?

„Ty drž hubu!"

Myslím, že to byl ten moment, co mě donutil udržet si racionální pohled. Protože jsem si navzdory vzteku něco uvědomil. Ta fotka, to, co spolu měli a to, na co mi Jared neodpověděl... bylo to tak, co? Moje aktuální myšlenka byla správná, že? Na základě toho, jak spolu mluvili a jak se k němu Noel choval.

Krátce jsem se uchechtl. Byl to strojený zvuk, ale kupodivu vyzněl nadmíru upřímně. Jared měl nejspíš v tom, že když chci hrát, musím nejdřív poznat sebe samého, pravdu. A já už věděl, kým jsem byl. Doufám, žes nemlel sračky, Maxi. „George nebude nadšenej, až o tomhle uslyší," podotkl jsem, když jsem se narovnával. Hlavně působit sebevědomě! Cítil jsem, jak mě cosi šimralo na bradě, nebylo těžké se dovtípit, co to bylo. Kdy naposledy mi tekla krev? Místo toho, abych ji setřel, jsem ale položil vlastní ruku na tu Jaredovu. Snad abych mu dal beze slov znát, že nejednám iracionálně, snad abych ho ubezpečil, že do další rvačky nejdu.

Noel se zarazil a zaváhal. Snad se to snažil skrýt podmračeným výrazem, ale on rozhodně nebyl dobrý herec. „O čem to mluvíš?"

Pokrčil jsem rameny. Dal jsem si záležet na tom, aby to bylo obzvlášť pomalu a vyrovnaně. Nejraději bych mu ale tu ránu vrátil. „Není zrovna fanoušek toho, když někdo tahá prachy z nezletilejch. A taky když manipuluje dlužníky s ním něco mít. Vlastně je dost konzervativní, víš?" usmál jsem se. Bylo to přesvědčivé, že?

Noel se nadechl. Ale já ho ještě ke slovu nepustil. 

„Jo a taky zrovna nemusí..." Palcem volné ruky jsem setřel kapičku krve, co doputovala k čelisti a promnul jsem ji mezi prsty. „... když mu někdo mlátí syna."

Ticho. Jako by všechny zvuky v místnosti krom hudby ustaly. Všechny pohledy se upíraly na mě a pod jejich tíhou to bylo jasné. Max nelhal. A já právě převzal kontrolu nad situací.

„Damien Coffey, mimochodem," představil jsem se, spíš jen tak pro pořádek. „Přišel jsem, protože my dva máme hodně o čem mluvit." Až na to, že to takhle původně vůbec nebylo.

Proč mi Jared tiskl ruku tak neskutečně silně? Asi musel být zmatený. Bůhví, jestli věděl, že Noel fotříkovi visel. Nejspíš ale tušil, že hra, kterou jsem hrál, nebyla z nejbezpečnějších. Ale když už jsem se do ní pustil – proč ji nedohrát? Možná, že když všechno navléknu správně a neudělám fatální přešlap, dokážu víc, než se jen postavit mezi něj a nějakého idiota. Co kdybych ho z tohohle všeho mohl vystříhat?

„Můžeme jít někam do ústraní, co říkáš?" navrhl jsem. „Uvidíme, jestli přijdem na něco, co mě donutí držet jazyk za zuby."

Sorry, Jarede. Ale tohle je to nejlepší, co teď můžu dělat.