Umění svodu

26 | Obětní beránek

„Počkej, to jako myslíš vážně?!"

Když jsem Donovi oznámil jednu z aktuálních novinek, měl jsem pocit, že jsem se v jeho očích stal druhým zjevením Ježíše Krista.

„On půjde taky?!"

Jo, asi měl pro svoje rozrušení důvod. Když mě totiž během sobotního odpoledne ukecali, abych s nimi vyrazil do lomu, ozval se mi Jared. Na nic extra z mé zprávy nereagoval, jen se zeptal, jestli bychom si mohli promluvit naživo. Tak jsem udělal, co se nabízelo – navrhl jsem mu, aby šel s námi. Věřil jsem, že si najdeme chvíli, abychom to probrali. A tak jsme vlastně skončili v téhle situaci. S Donem a Miou jsme stáli na kraji lesa za městem, čekaje na posledního člena naší malé exkurze.

„Jo, řekl jsem to snad nesrozumitelně?" povytáhl jsem obočí.

„Tys ho pozval?" tázala se opatrně dívka, co zatím měla na rozdíl od svého partnera dost taktu aspoň na to, aby na mě nevychrlila to první, co jí přišlo na jazyk.

„Tak nějak," potvrdil jsem jí, „potřebujeme si promluvit i soukromě, tak se od vás pak asi na chvíli oddělíme." Díky bohu, že mi došlo, že bych jim zatím neměl říkat o tom líbání. Ti dva by rozhodně nedokázali předstírat, že o ničem nevěděli. Už tak jsem měl štěstí, že se mi podařilo je odbýt, když přišla řeč na můj natržený ret.

Donovan stále vypadal, že byl na pochybách. „Hele, mluvíme o tom samým Jaredovi, že jo? O tom, cos ho nesnášel?" ujišťoval se.

„Ne, znám tak milion Jaredů," pronesl jsem obzvlášť ironicky.

Dál jsme se naštěstí nedostali, protože se kousek od nás ozvaly spěšné kroky a než jsme se nadáli, předmět stávající konverzace byl u nás. Byl solidně zadýchaný a vlasy měl obzvlášť rozcuchané. Zjevně hnal. „Čau," dostal ze sebe, když se v předklonu vydýchával.

„Čau," oplatil jsem mu pozdrav, když jsem si ho s povytaženým obočím měřil. Co to má jako být? Možná byl rozcuchaný a čelo se mu lesklo potem, ale co měl jako znamenat ten zbytek? Změnil styl? Protože momentálně před námi stál v oblečení, co vypadalo, že bylo skutečně v jeho velikosti. Černá mikina s kapucí nebyla sepraná a přiléhala k jeho tělu tak, že konečně bylo vidět, jak byl štíhlý. Možná dokonce hubený? Když jsem ho v parku objímal, moc jsem to nevnímal, ale... on byl vlastně dost vychrtlý. A to dokládaly i džíny, co rovněž obemykaly jeho tělo s velkým důrazem. Vždyť měl nohy jako párátka! Ale i tak, bez ohledu na jeho hubenost, mu to nezvykle slušelo. Proč to člověku s jeho proporcemi tak slušelo?

Mia si odkašlala a probrala mě tak ze zamyšlení. Ani nevím, jak dlouho jsem na Jareda jen mlčky zíral. „Ach... sorry," omluvně jsem se usmál. Co to kurva bylo?! „Mio, Done, to je Jared. Jarede, to jsou Mia a Don," představil jsem je, jak se slušelo a patřilo. Upřímně mě zatím ani nenapadlo, že bych to měl dělat. To jsem se s novou osobností snad vzdal naučeného taktu?

Přivítali se v zásadě vlažně. I když se všichni usmívali, jejich pozdravy byly trochu nejisté, obzvlášť pak ty Jaredovy. Ale bylo znát, že si ty dva dost důkladně prohlížel. A když tak činil, došla mi jedna zásadní věc – na mě se zatím ani nepodíval.

„Vyrazíme?" navrhl jsem, když se situace začínala stávat obzvlášť trapnou. Přišlo mi, že pokud to někdo nerozsekne, skončíme v bodě, kdy budeme stát na místě a zírat kamsi do prázdna.

„Fajn nápad," ocenil Don, když vykročil a vrhl na mě přitom obzvlášť důrazný pohled. Tušil jsem, že naše předchozí debata ještě tak docela neskončila. I proto jsem natáhl kroky, abych srovnal vlastní pozici s tou jeho. Doufal jsem, že Mia zatím nějak zaměstná Jareda. Naštěstí jí to buď došlo, nebo ho toužila poznat, protože jsem hned vzápětí zachytil, jak se ho ptala: