Umění svodu

5 | Mimozemšťanovy poučky

„Vážně ti to sluší."

Fajn, zrovna od tebe to slyšet nepotřebuju. Podotkl jsem v duchu, než jsem se na mamku usmál. Stálo mě to notnou dávku přetvářky, ale vzhledem k tomu, jak byla náhlou změnou mého oblékání překvapená, jsem v ní nechtěl vzbuzovat neopodstatněná podezření. „Díky. Už půjdu," rozhodl jsem se. Pravdou ale bylo, že jsem tohle ráno v autě u školy zůstával déle, než bylo nutné. Protože jsem si vlastním rozhodnutím nebyl tak docela jistý.

Jo, změnil jsem styl, jak Jared chtěl. Zpětně jsem si ale říkal, jestli jsem neudělal naprostou kravinu. Na oblečení, co jsem nosil dřív, jsem si jistým způsobem zvykl. Možná jsem se v něm necítil tak úplně pohodlně, možná nebylo to, co bych nosil proto, že se to líbilo zrovna mně, ale vybíral jsem ho pečlivě, s ohledem na trendy, o kterých jsem věděl, že frčely. Jenže to, co jsem měl na sobě tentokrát, jsem koupil impulzivně, skutečně jen proto, že jsem se v tom cítil dobře. Ale bude to okolí vnímat v pohodě? 

„Měj se hezky, broučku," popřála mi mamka a já se odhodlal k urychlenému opuštění vozidla. O její laskavá slova jsem nestál, bylo v nich cítit povzbuzení. A to dávalo tušit, že na mně byla má nejistota znát, což bylo momentálně asi tak to poslední, oč bych usiloval.

„I ty. Zatím," prohodil jsem ještě, než jsem za sebou zabouchl dveře.

Hluboký nádech.

Jdem na to.

Vykročení.

Hleděl jsem před sebe, když jsem do budovy mířil. Už bylo pozdě na to uvažovat, zda jsem se rozhodl správně. Beztak jsem se nad tím zamýšlel asi až zbytečně moc. Nedokázal jsem přijít na to, co jsem nosil za masku, snad mi i vadilo na to zkoušet přicházet, protože jsem troskotal. Ale nákup jsem podnikl. Proto jsem do dvoukřídlých dveří vstupoval v šatech, ve kterých jsem se na školní půdě rozhodně nikdy neobjevil. Nehodily se k mé pozici předsedy ročníku a už tuplem ne k mému ukázkovému prospěchu. Ale z nějakého důvodu mi sedly jako ulité, téměř jako bych si místo oblečení natáhl druhou kůži.

Když jsem se zastavoval u skříňky, cítil jsem na sobě zvědavé pohledy. Že by ta změna byla moc?

Učebnice jsem nastrkal do batohu a když jsem si ho přehazoval přes rameno, bylo pro mě zvláštní a nezvyklé pod prsty cítit místo jemné látky košile hladkou kůži. Jo, fakt. Damien Coffey skončil v kožené bundě. A aby toho nebylo málo, neměl jsem už ani košili, ale tmavé, jednoduché tričko, poměrně volné džíny a vysoké, těžké boty. Věděl jsem, že jsem vypadal jako nějaký grázl, viděl jsem se v zrcadle. Ale mému tělu zrovna tenhle styl sedl nejvíc. Nemám šajna, proč.

Ani po zapadnutí do učebny jsem pozornosti neunikl. A tentokrát jsem si nebyl jistý, zda jsem si ji měl užívat. Miloval jsem pozornost, to jo, ale pouze v případě, že byla pozitivní, o čemž jsem měl tentokrát pochyby. Jediná přímá zpětná vazba, které se mi dostalo, bylo to, že mě Donovan škádlivě označoval jako ‚drsňáka'. Ani se vlastně moc nevyptával, proč jsem se rozhodl změnit styl. Předchozí den to zkusil, to sice ano, ale když jsem ho odbyl, dál se nepídil. Nejspíš usoudil, že to byla moje nová taktika. Kéž jen by věděl, že vlastně nebyla z mojí hlavy. 

Až po vyučování jsem unikl pohledům spolužáků i učitelů, ale mé nervy padla ještě tak docela neměly, protože mi během dějin písemnictví přišla jednoduchá zpráva od Jareda: ‚Ve tři na lavičkách. Vím, že už pak končíš'

Zase žádný pozdrav. A očividné upozornění na to, že si zjistil něco o mém harmonogramu, což se mi ani trochu nepozdávalo. Možná jsem ho poslechl, ale to neměnilo nic na tom, jak jsem se na něj díval a jak mě štval. Proto jsem sám odepsal jen strohé ‚OK' a dál jsem to neřešil. Minimálně jsem to neřešil vědomě. Podvědomí bylo ovšem jinou dimenzí a moc dobře si uvědomovalo, že mi záleželo na tom, jak na mou proměnu zareaguje. Ne kvůli tomu, že bych měl jakoukoliv potřebu se mu zalíbit, ale proto, že jsem doufal, že mě ujistí o mém správném kroku. Že řekne, že tohle byla dobrá volba, co mi v mém snažení pomůže.