Umění svodu

29 | Na co čekáš?

Lidské vztahy jsou neskutečně zmatečná věc. Je to přirozené a na vině jsou tomu ty malé potvůrky, co nás celý život řídí – emoce. Emoce jsou totiž všude a ve všem, aniž bychom si je mnohdy uvědomovali. Ovládají nás, vedou a někdy spolu s vehementním úsilím zápasí. Proto jsme schopní někoho zároveň milovat a nenávidět, někomu něco přát a přitom mu tiše závidět. Proto dokážeme prožít řadu věcí, co slovy ani nejdou popsat, protože je v nich tolik emocí, co si protiřečí a často ani nemají jméno. A někdy, když se tyhle stavy sejdou, dojde k tomu, že se s někým v krátkém čase sblížíte a vzápětí máte pocit, že jste si vlastně cizí. Já ten pocit měl.

V průběhu dalšího týdne jsem Jareda několikrát potkal na chodbě. Vždy jsme se pozdravili a vyměnili si vlažné úsměvy, ale tím to končilo. Nemluvili jsem spolu. Moje lekce svádění byly pozastaveny. On momentálně nejspíš nebyl schopný mi je dávat a já neměl odvahu ani chuť o ně žádat. A tak jsme byli zpátky tam, kde jsme začali. Odcizili jsme se.

Po večerech, když se po stropě táhly známé stíny, jsem uvažoval nad otázkami, co jsem mu nepoložil a měl jsem. Pro koho byly drogy, které koupil? Proč je vůbec koupil? Existoval v jeho životě ještě další člověk jako Noel? Jaký vztah měl s bratrem? Každý večer jsem si říkal, že se ho zeptám, jakmile ho uvidím. Ani jednou jsem to neudělal. Své odhodlání jsem ztratil vždy, když jsem ho uviděl.

Ale i když s ním jsem nemluvil, v hlavě jsem si vytvářel scénáře rozhovorů, které by mohly proběhnout, kdybych jednal trochu jinak. Co kdybych se v lomu vykašlal na logiku a byl stejně spontánní jako on v tom parku? Možná jsem to celé měl udělat trochu jinak, možná jsem měl říct, že se mi snad taky trochu líbí a navrhnout, abychom se lépe poznali. Možná by bylo nejlepší, kdybych se vykašlal na sen o ,té pravé', zmuchlal ho stejně jako své staré já a nadepsal novou stránku. Vždyť kdo vlastně stanovil, že na každého prince musí čekat princezna?

Na sklonku jedné noci jsem zase poslouchal Nickelback a když najela jedna ze skladeb, měl jsem dojem, jako by promlouvala přímo ke mně.

‚Nechceš roztáhnout křídla a vzlétnout? Nechceš opravdu žít vlastní život? Nechceš milovat dřív, než zemřeš? Na co čekáš? Žiješ jen jednou, tak mi řekni – na co čekáš?'

V jejím zajetí jsem Jaredovi málem napsal. Skončila ale dřív, než bych proměnil pohnutku v čin.

Donovanovi ani Mie jsem nesvěřil, co se tu noc v parku událo. Dokonce ani to, k čemu došlo s Noelem. Ne snad proto, že bych jim nevěřil, nebo bych o tom mluvit nechtěl. Věděl jsem jen, že bych to nedokázal, protože jsem se v tom sám dostatečně neorientoval. Dost dobře jsem ani nevěděl, jakými pojmy by bylo adekvátní některé věci označit. A i když by mi mohli pomoct to vyjasnit, chtěl jsem si to v sobě vyřešit sám.

Jak dny plynuly, namaloval jsem řadu obrazů. Nejspíš k tomu přispívala nejen situace s Jaredem, ale i to, že se mi začala stranit matka. A tak jsem odcházel do svého klidu, k těm krásným, ale neživým tvářím, co měly zakázáno dívat se na svět. Těm, kterým jsem vytvářel příběhy. Jedním z nových byl i chlapec, co tak moc toužil po přátelství, až zapomněl, co přátelství je.

Na škole se proslýchalo dost věcí, alespoň podle toho, co jsem zvládal zaznamenat. Novinka o Jaredově orientaci už vlastně nebyla novinkou, ale stále zůstávala živým tématem. Vzhledem k tomu, že měl dlouho pověst lamače dívčích srdcí, to dávalo smysl. Kolovaly i řeči o tom, co bych s ním já měl údajně mít, ale ty vzhledem k tomu, že nás spolu už lidi nevídali, postupně uvadaly. Don se několikrát obořil na ty, co drby o mně a modrookém mladíkovi šířili. Ale bylo to zbytečné. Jen tím bodal do vosího hnízda.

Postupně jsem najel do nové formy stereotypu. Škola, obrazy, posilovna, kamarádi, letmé pozdravy na chodbě. Už se to začínalo vcelku ustalovat, když přišel okamžik zlomu.

Páteční výuce zrovna odzvonilo a já si balil věci. Na víkend jsem měl zatím nejasné plány se siamskými dvojčaty – tak jsem začal Donovi a Mie nově přezdívat. Hodlal jsem se proto vydat rovnou domů. Donovan stejně končil už o blok dřív, takže jsem neměl důvod se zdržovat. Ten důvod mi byl nicméně brzy dán.

„Jsi Damien, že jo?"

Když ten hlas zazněl, vzhlédl jsem, jen abych očima spočinul na tváři tmavovlásky, kterou jsem už párkrát viděl, ale osobně neznal. Tušil jsem jen, že byla z nižšího ročníku. Docela hezká, i když ne tak úplně můj typ. Aspoň myslím.

„Jo, jsem," potvrdil jsem její domněnku. Co může chtít? Vypadala rozrušeně.

„Jared lítá v maléru!"

V tu chvíli získala mou plnou pozornost.

„Promiň, že tě otravuju, nevím, co je na těch řečech o vás dvou pravdy..." Prsty si prohrábla pocuchané vlasy. „...ale už fakt netuším, co mám dělat. On si to nechce nechat vymluvit a já... já..."

„Klid," pronesl jsem smířlivě. Viděl jsem na ní, že zmatkovala a myšlenky jí nejspíš lítaly na všechny strany. Já teď ale potřeboval, aby se upokojila a podala mi informace přehledně. A vzhledem k tomu, že Jared se zjevně do něčeho namočil, jsem potřeboval taky to, aby mi je podala co nejdřív. „Dýchej, dobře? A řekni mi, o co přesně jde." Zvědavé čumily v okolí jsem momentálně vytěsnil.

Zhluboka se nadechla a s dalším výdechem se zeptala: „Víš, kdo je Nyall?"

Jestli jsem to věděl? Já ho nesnášel. Tenhle panovačný čtvrťák měl pocit, že mu snad patří celý svět a všichni lidi v něm. Byl přesvědčený o nějaké svojí nadřazenosti a dával to dobře znát. Osud vykládal karty obzvlášť zmateně, když zrovna jemu s jeho povahou nadělil dobré rodinné zázemí, finanční situaci i fyzickou zdatnost. „Jo, vím." Bohužel.

Bylo znát, že jí bylo jistým odlehčením, že nemusela líčit jeho pověst. „Včera se s Jaredem rafli. Nevím, proč přesně, ale Nyall ho pozval na svojí akci, vyprovokoval ho k tomu. A znáš Jareda, ten tam hodlá jít. Ale Nyall a Jerry..."

Ani to nemusela dopovědět, aby mi bylo jasné, kam mířila. Nyallův přístup stylu ,jsem váš král' ve střetu s Jaredovou ironičností a rádoby povýšenectvím? Navíc po tom, co podle všeho měli nějaký konflikt? To nemohlo dopadnout dobře.

„Víš, kde se to má odehrávat?" zajímal jsem se dál, už naplno investovaný v situaci. Domluvit Jaredovi se mi momentálně jevilo jako nedosažitelný ideál. Ani jsem nevěděl, jak bych měl takovou konverzaci nakousnout. ‚Hele, vím, žes mi řekl, že se ti líbím a od tý doby se jeden druhýmu vyhýbáme, ale prý jsi v maléru, tak jsem tady...' Ne, to by fakt nešlo. A tak jsem byl odkázaný na činy.

Dívka, co za mnou přišla, se jmenovala Samantha a byla z Jaredova ročníku. Podle všeho nebyli extra přátelé, ale znali se. Působila na mě jako ten druh člověka, co se zajímá prakticky o všechno a chce pro všechny to nejlepší. Nejspíš proto za mnou přišla a já jí byl patřičně vděčný, protože Jared sám by mi zaručeně nic neřekl. Ale takhle jsem zjistil místo konání, hodinu i lidi, co nejspíš budou pozvaní. Já mezi ně nepatřil.

A tak jsem se rozhodl prostě pozvat sám.