Umění svodu

4 | Slepé obrazy

Poslední tah vlhkým štětcem. Rozmazání dosud ostrých rysů.

Lehce jsem se pousmál, když jsem nástroj odkládal. „Hotovo," pronesl jsem tiše k obrazu. Už jsem mu nevěnoval ani jediný pohled, nepotřeboval jsem. Rozmazáním byl dokončen.

Hodiny v místnosti měřily čas, když jsem drobounký ateliér vedle svého pokoje zanechal jeho samotě. Dveře klaply a já se na moment zastavil a prsty od barvy jsem otočil klíčem. Tichem pokoje zaznělo tlumené cvaknutí. A mé tajemství bylo zase v bezpečí.

Když jsem v koupelně smýval stopy akrylu usazené na pokožce, byl jsem konečně naprosto klidný. Ne, on to nebyl ani tolik klid, byla to spíš jakási příjemná prázdnota. Dostal jsem ze sebe, co jsem potřeboval, zbavil jsem se emocí. Rozpily se v barvách. 

Na svůj talent jsem přišel už jako dítě. Mé prsty dostaly dar přenést viděné do sféry neměnného. Zachytit kouzlo okamžiku, náladu chvíle. Ale dostaly i dar zachytit neexistující. Mnohokrát jsem byl přesvědčován, abych se tomu nevěnoval jen soukromě, abych využil svůj potencionál. A i když jsem to v jiných oblastech života bez váhání dělal, tohle byla výjimka.

Myslím, že každý potřebuje něco, co je jen jeho. Určitý svůj soukromý svět, do kterého mají nepovolaní vstup zakázán. Mým soukromým světem byly malby. V posledních letech už nezachycovaly nic jiného než neexistující lidi. Muže a ženy různého věku, sociálního statusu i povahy. Jedno ale měli společné – viděli svět špatně. Ať už špatně hleděli na sebe, na někoho jiného, na jev, nebo na společenský princip, udělali chybu. Proto každá z mých maleb končila závěrečným tahem. Každého z nich jsem v závěru připravil o zrak.

Zašpiněné oblečení s řadou stop po dřívějších návštěvách ateliérku skončilo v koši na prádlo, já zase v čistém v posteli. Ležel jsem na zádech, hleděl do stropu a vychutnával jsem si ten stav. Tu prázdnotu.

„Proč jsi asi brečela?" zeptal jsem se polohlasně dívky na schnoucím obrazu ve vedlejší místnosti. Nebyla v tom žádná soucitná angažovanost, jen prostá zvědavost. Jelikož když jsem ji maloval, sám jsem nevěděl, co jsem dělal. Netušil jsem, proč plakala. Až zpětná úvaha dávala mým plátnům příběh, jako bych si až se zpožděním uvědomoval, co jsem vlastně chtěl ztvárnit.

„Byla jsi bez masky, co?" Nevím, proč jsem se v tu chvíli pousmál, ani to, proč mi vůbec vytanula Jaredova slova. Když jsem se vrátil z posilky, chtěl jsem nad jeho radami mávnout rukou, nedbat na ně a rozhodně nedělat, co chtěl. Říkal jsem si, že jeho doporučení bylo stupidní. Zpětně jsem si ale uvědomoval, že o stupiditu nešlo. Šlo jen o to, že to, co žádal, bylo nepohodlné. Nerad jsem vystupoval ze své komfortní zóny a nerad jsem pátral po tom, kým jsem vlastně byl.

,Každej z nás má nějakou společenskou masku, jasný? Někdo si jí ani neuvědomuje, ale nosíme jí všichni.'

Jakou masku jsem měl já?

A proč ji označil za primitivní?

Na moment jsem zavřel oči. A nechával jsem je zavřené, když do prázdnoty postupně pronikaly střípky citů, co mě přiváděly zpět k životu. Zpět k cílům, co jsem si vytyčil, ke všem těm věcem, kterých jsem chtěl dosáhnout.

Za zavřenými víčky mě přivítala vidina vyhotoveného obrazu. „Kdybys jí sundala dřív, možná by ti pomohli," zamumlal jsem si.

Ještě chvíli jsem setrval na místě, s posledními dozvuky osvobozujícího ničeho, než jsem otevřel oči a s návratem do reality donutil znavené tělo k pohybu. Natáhl jsem se k nočnímu stolku a už jsem dvakrát neuvažoval. Protože jsem sám nejspíš potřeboval pomoc a komu není rady, tomu není pomoci. Asi mi tedy nezbývalo nic jiného než se zkusit rad držet. 

Mobil chvíli vyzváněl, než byl hovor přijat.

„Co je?" zahalekal zadýchaně Don a já si radši nedomýšlel, co zrovna mohl dělat.

Zvedl jsem se a protáhl ztuhlá ramena. „Máš čas?"

Na druhém konci bylo chvíli váhavé ticho. „Jo, asi jo," ozvalo se nakonec.

„Fajn, tak vyrážíme nakupovat," rozhodl jsem, aniž bych se zeptal, zda se mu chtělo. „Potřebuju nový hadry."