Umění svodu

30 | Houstone, máme tu flirt!

Nyall Garcia. Kluk v zásadě z mojí sociální vrstvy a dokonalá ukázka toho, že společenské postavení není zdaleka všechno. Podle všech platných zákonitostí bychom si měli rozumět. Oba jsme byli z dobré rodiny se snovým sociálním zajištěním, oba jsme excelovali ve škole a měli díky rodičům konexe na těch správných místech. A přece jsme jeden druhého nemohli vystát. Netuším, co jemu vadilo na mně, ale mně osobně se příčil jeho nadřazenecký postoj k okolí a potřeba si všechny podmanit. Když o tom tak uvažuju, asi už rozumím tomu, co na mě nemohl skousnout. Já se mu podřídit odmítal.

A najednou jsem mířil na jeho akci, na které jsem byl jen jednou v prváku. V relativně novém stylu oblečení, s novým chováním a především nepozvaný. Kéž jen by mě Jared přestal vystavovat podobným situacím... Nutno uznat, že on mě jim vlastně nevystavoval, ne záměrně. Ale vzhledem k tomu, že mi na něm do jisté míry záleželo, jsem se jim ve výsledku musel vystavit sám.

Večerní město bylo tento pátek nebývale rušné. Jako by nestačilo, jaké pohledy na mě vrhala máma, když jsem odcházel a jak moc se najednou ochladilo. Ještě ke všemu jsem už kolem deváté musel míjet vřeštící skupinu puberťáků a hartusící partu čtyřicátníku, co až moc nahlas řešila fotbal. Tomuhle sportu jsem nikdy nějak nepřišel na chuť.

Ulice mé čtvrti obvykle lahodily oku. Ale jakmile se setmělo, bylo to do jisté míry jako kdekoliv jinde. Tmavé, místy hlučné a chladné.

Byl jsem vlastně rád, když jsem dorazil na místo určení. Jedno jsem musel uznat – dům, ve kterém Garciovi žili, byl záviděníhodný. Menší vilka s prostorným balkónem a pistáciovým omítnutím, co nebylo tak křiklavé, aby působilo rušivě, ale ani tak jemné, aby nevynikla krása barvy.

Jdeme na to. Povzbudil jsem se v duchu. Ač jsem už zvládl absolvovat dvě návštěvy akcí, co nespadaly do mých zvyklostí, tohle bylo jiné. Na obou předchozích jsem totiž byl minimálně doprovodem někoho pozvaného.

Už když jsem překračoval práh, cítil jsem se napjatě. Jako bych měl předtuchu toho, k čemu mělo během večera dojít.

Prostředí, do něhož jsem vkročil, bylo jako vystřižené z akcí, co jsem znával z dětství. Rozdílem bylo jen to, že tentokrát nebyli pořadatelem rodiče, ale kluk téměř mého věku. Vysoké stropy, jasně zářící lustr, naleštěné podlahy, rychlá, ale svou tichostí vkusná hudba. Po stranách stěn vitríny se soškami, obrázky a cenami. Zkrátka prostředí, v jehož lůně jako bych byl kovaný.

„Damiene?"

Jak jinak. S mým štěstím jsem po vstupu nemohl potkat nikoho jiného než samotného pořadatele, co?

Nezdálo se, že by mě viděl rád. Jeho obvyklý odpor však přebíjelo zaskočení, co se mu zračilo ve tváři. Sakra – proč ten hajzlík musel vypadat tak dobře? Uhlazená košile, elegantní pohyby, husté světlé kadeře a výrazná tvář s těma nejšedivějšíma očima, jaké jsem znal. Vypadal tak nevinně a mile, a přitom to byl takový grázl. No není život nespravedlivý?

„Čau," usmál jsem se rádoby vstřícně. 

Sjel mě tázavým pohledem. Bylo mi jasné, že hodnotil můj styl. A že mu nevoněl. „Tebe jsem nepozval."

Kretén. „Jo, já vím," pokrčil jsem rameny a nasadil co nejpřesvědčivější falešnou omluvnost, jaké jsem byl schopný. „Ale už jsem tu od prváku nebyl." Dokonce jsem zapomněl tvojí adresu. „Tak jsem si říkal, že se podívám, co je novýho. Víš jak... rodiče," vrhl jsem na něj otráveně důrazný pohled.

V ten moment jeho grimasu protkala vědoucnost. A mně bylo jasné, že to sežral. Rodiče nás v minulosti zkoušeli dát jako kámoše dohromady. Sice jim to těžce nevycházelo, ale byli dost urputní. Takže vymluvit se na to, že ti moji podnikli další pokus o naše sblížení, se tak nějak nabízelo. „Jasný, rozumím," pousmál se, snad i soucitně. „Tak se bav. A kdyby něco, stačí říct." Tohle byl jen projev zdvořilosti, v tom jsem měl jasno.