Umění svodu

41 | Jedna myšlenka, dvě slova

Když děláme věci pro ty, které milujeme, někdy zapomínáme na jejich perspektivu. A víte, co je nejvtipnější? My na ni musíme zapomenout. Plno lidí neví, co je pro ně nejlepší a co potřebují. Jako lidské bytosti se řídíme city, ne rozumem. A někde mezi potlačením rozumu a přijetím citů máme dojem, že je v pořádku, když nám někdo milovaný ubližuje nebo nás využívá. Srdce je hloupé. Ale jak to vysvětlit rozumu?

Nebyl jsem schopný ze sebe dostat půl slova. Měl jsem pocit, jako by mi hruď svíral korzet, co se každou vteřinou utahoval a obíral mě o dech. A tak jsem na Jareda zůstával jen mlčky zírat. Na toho kluka, co mi pomohl si uvědomit, kým jsem. Na toho, kterého jsem následoval do víru šílenství, které jsem nikdy neplánoval zažít. Na toho, kdo mi v tolika ohledech otevřel oči a kterého jsem proto o to víc...

„Nejsi můj majetek!" vyrazil jsem ze sebe, jakmile mnou ta myšlenka projela. Ruce jsem nevědomky zaťal v pěst a svaly ve tváři se mi stahovaly pod náporem emocí. „Já... promiň." Neměl jsem v plánu se omlouvat. Vlastně jsem si ani nebyl jistý, za co přesně jsem se omlouval. Za to, co jsem udělal? Stěží. Za to, že jsem mu tím ublížil? To spíš.

Udělal jsem krok k němu. Couvl.

„Jen mě vyslechni, prosím." Slova se ze mě najednou sypala tak rychle, že jsem mu nedopřával prostor reagovat.

Proč jen přede mnou ustupoval? A proč se na mě díval... takhle? S dalšími nevyslovenými výčitkami na rtech a zrazeností zažranou hluboko do modři očí. Raději než tomu pohledu bych čelil jeho ránám. Bolely by míň. Ale díky tomu, že to bolelo, jsem se jen víc a víc nořil do myšlenky, co mi postupně zaplňovala mysl. Jako velký text na stejně velkém plátně.

Existují slova, která si žádají tu pravou chvíli. Taková, která se poprvé nevyslovují bezmyšlenkovitě a pod tlakem. Taková, kterými si musíme být jistí. Tohle nebyla pravá chvíle, já nedokázal naplno myslet a byl jsem pod tlakem. Jistý jsem si ale byl.

„Jarede..." Natáhl jsem ruku. „...miluju tě."

Strnutí, ke kterému u něj došlo, mi umožnilo sevřít jeho dlaň ve své. Jen zlehka, aby mohl vyklouznout, kdykoli bude chtít. A přece s vervou, se kterou jsem se na něj díval a která byla hnacím motorem mých dalších slov.

„Nechci tě vlastnit," vydechl jsem a pokusil jsem se proplést si s ním prsty. Nedovolil mi to. „Já jen... já nevím, možná chci, abys mi patřil. Ale ne jako můj majetek." Prostě tě nechci ztratit.

Stiskl rty. Stále na mě hleděl tak ukřivděně.

„Poslyš..." Kéž jen bych neměl takový problém vyjádřit vlastní emoce. Měl jsem pocit, že vše, co bych mu mohl říct, bylo obsaženo v těch dvou prostých slovech. „Obrátil jsi mi život vzhůru nohama, víš? Myslel jsem si, že jsem šťastný a spokojený, ale nebyl jsem. Teprve po našem seznámení jsem začal chápat, jak štěstí a spokojenost vypadá. A taky jsem se začal učit, jak být mnou. Jsem někdo, kdo tě bude často štvát a vyslouží si od tebe pár ran do břicha. I když se pohádáme, budu tě stopovat na akce, abych za tebe schytal ránu."

Bylo to jen mé vroucné přání, nebo se v tu chvíli opravdu pousmál?

„A budu dělat chyby. Vím, že budu. Ale taky vím, že tohle jedna z nich nebyla. Chránit tě chyba není, protože... to je přece to, co někdo, kdo tě miluje, dělá. A já tě miluju. Chci být s tebou a chci, aby ti bylo dobře. Vím, že je Max tvůj brácha a chápu, že se na mě teď zlobíš. Ale prosím..." Stiskl jsem jej pevněji. „...pochop, že pokud s ním zůstaneš, budou se ti dít sračky. A já ho nedokážu jen tak nechat, aby ti zase ublížil."