Divoká svoboda

Cesta XXXIX. - Tajemství dvou mužů

Fabrizio, přestože byl spíše samotářským typem snad už odnepaměti, se nyní cítil velice osamocený - jak paradoxní.

Přítel Florián zemřel již před delší dobou, zabit vlastním, velice žárlivým sluhou. Epifano odešel kamsi do neznáma plnit své poslání, jehož náplň alchymistovi nesdělil - a to si jinak vždy sdělovali vše, co měli na srdci. Cassio se z vleklého dobrodružství ještě nevrátil. Sanchia se dosud i při vší snaze ji vzkřísit neprobudila...

Nejvíce však postrádal Latiffe, manželku na útěku. Spílal si, jakým necitlivým a majetnickým způsobem se k dámě choval, než odešla, ani list po sobě nezanechala. Teprve teď si uvědomil, jak velmi mu scházela. Přitom na křehkou květinku obvykle nadával a přál si, aby jednoho dne zemřela a on od měl od objektu své zloby konečně klid.

Ve skutečnosti se ale bál, aby se jí nic nestalo. Vypadala v těch naškrobených šatech tak zranitelně... Leč nedokázal tyto své emoce adekvátně projevovat - vlastně ani žádné jiné city.

Vnímal, kterak svět kolem vesnice vypadal nebezpečně, během desetiletí trvající občanské války a i po ní v zemi prudce vzrostla kriminalita. Kdykoliv se rozhodl jít do města, viděl, jak tu a tam někdo nějakou ženu napadl, hned na místě podřízl i okradl o veškeré cennosti.

Tolik se strachoval, aby se něco takového jednou nepřihodilo i jeho manekýnce - pocházela totiž ze zámožné rodiny, chlubící se přede všemi svým bohatstvím. Navíc se ráda všelijak krášlila, aby na sebe upoutala pozornost - a Fabrizio důvod Latiffeina snad přehnaného zdobení věděl velice dobře.

Nedokázal nic jiného než ji držet pod zámkem i na ni vytahovat provazy, protože mu sem tam někdy povyrazila ven, ať už za Floriánem - trpěl úzkostmi, obával se, aby se do ní nezamiloval a muž tak nezůstal bez ženy; či za jistou žebračkou s malovaným džbánem na drobné sedící u katedrály v Buenos Aires, namnoze připomínající Sanchiu...

Elegán v rukách žmoulal útlý zápisník plný Epifanových sonetů, z nějž spící dívence četl v domnění, že až by nastal čas na veršování o královně a princezně, ona by konečně otevřela oči. Nebo aspoň toto povídaly portály, se kterými komunikoval, líčící přítomnost i budoucnost. Pak v něm zalistoval, zbývala jen jediná báseň.

Celý se zpotil, protože kdyby náhodou ony zbývající verše nezabraly, už by nevěděl, kudy kam. Zkusil na ni použít mrtvou a živou vodu, nic. Také si popovídal s mladičkým exorcistou a právě od něj obdržel knížečku, od níž si mnohé sliboval. Současně hovořil i s entitami zahalenými do zelených obláčků, součástmi jeho osobních nadpřirozených schopností.

Ztěžka šel ze své alchymistické dílny po schodech nahoru do patra se čtyřmi komnatami. Místy se musel přidržovat zábradlí, sotva popadal dech. I s holí v ruce se mu kráčelo obtížně, ba obtížněji než kdy předtím.

Jakmile se po úmorných bojích s vlastní chůzí dobelhal na kýžené místo, otevřel dveře od komnaty mladičké pistolnice. Ta stále spala v posteli s nebesy, s rukama na prsou i zahalenou tváří.

Pokaždé u ní poklekl na jedno koleno s rozevřenou sbírkou veršů na klíně, nyní se ovšem musel poohlédnout po nějaké stoličce, jinak by ztratil rovnováhu.

Nakonec nalezl jednu u toaletního stolku se zrcadlem, načež si ji k dívčinu loži přitáhl blíž. Znenadání si uvědomil, že už nějakou báseň o královně a princezně četl, jenže mu hlasy v hlavě pověděly, že následovala ještě jedna, mnohem zásadnější než předchozí. Rozhodl se tedy portály poslechnout a recitoval:

Léta letoucí jsem se jaksi domníval,
že jsem vaši skráň nade všecko miloval.
Ovšem zjišťuji, jaká to byla mýlka,
jen mne pošimrala vašich tajů pírka.