Divoká svoboda

Cesta IX. - Trny růže šípkové

Šedooký muž uháněl v sedle bělostného hřebce dál a vedle něj na bronzové klisně cválal jeho společník. Události v prokletém domě je od hledání všech tajemství odradily natolik, že obzvlášť starší z nich chtěl nechat všechny události posledních chvil pomyslně zmizet v nicotný prach.

V hlavní síni totiž postupně spadly všechny obrazy, navíc zdi honosné rezidence začaly hyzdit stále větší i hlubší pukliny. Nejdůležitější impuls k opuštění stavení však dala otevírající se a zavírající křídla oken beze skel. To už exorcista psychicky nezvládal, načež přemluvil alchymistu, aby odtud odjeli někam pryč.

Uprostřed cesty ale Fabrizia napadlo, že drahocenná kniha, bible potřebného vědění, komnata tajemství skrytých mezi řádky umělecky psaného textu, bohužel ve Floriánově stavení zůstala. Obrátil tedy koně zpět k místu možné zkázy.

„Co se opovažujete odejíti do končin, odkud nemusíti býti návratu?" Do vymítačových očí náhle vešel panický strach.

„A to si nevybavujete obrazy v místnosti za vchodovými dveřmi, signoro?" opáčil oslovený. „Já byl na nich jako jediný tak, jak jsem. V dílně, s ampulkou v ruce. Žádný nebezpečný výjev ani nic takového." Koutky mu cukaly skrytým úsměvem. „Vzít s sebou tu bichli bude pro mne una problema piccola, jen malinkatý problémeček."

Než stačil černovlásek v saku cokoliv poznamenat, ten druhý z nich už dávno zmizel v oblaku prachu z kopyt bělostného oře.

Já počínal si mysliti, že jej ta zatvrzelá sobeckost již dávno opustila, přemýšlel snědý gentleman.

Co když ta plátna pravdu svedla hovořiti? To mu osud ostatních bývá lhostejný?

Kdyby se Fabriziovu choť někdo uráčil úponky růže šípkové spoutati a nevinná princezna na sebe navlékla mužský vojenský oděv, zanechajíc v bitvě spoustu mrtvých, opravdu by nechtěl přijíti alespoň na chvilenku do vesnice?

Během chvíle strávené v knihovně stačil zjistit jednu veledůležitou věc - jakmile pojede západním směrem, uzří dvě lípy, za nimi čtyři druhy květeny - pomněnky, narcisy, karafiáty i oleandry - včetně vysokého plotu z bílého mramoru a zdobné brány nesoucí nápis Ferro di Caballo.

Tam Epifano nejspíš nalezne milejší přivítání, než jakého se dočkal. Cestou sice stráví nejméně pět dní, přesto klidně rád podnikne tuto výpravu, jen aby věděl, že se mezitím Latiffe ani Sanchie nic nestalo.

Na prvním místě měl štěstí jiných, to své až na posledním. Tudíž i strach o opuštěné květinky jej hnal vpřed, také ten ho vyhnal z doupěte temných sil.

Cítil se velmi rozpolcen. Jako bojovník proti temným přízrakům totiž selhal, vyčítaje si zbabělost, s jakou konal. Zřejmě vlastním ne zcela uváženým chováním dopustil ovládnutí světa zlými duchy. Zastavil přímo uprostřed vyšlapané stezky. Očima těkal po křížku na korálcích omotaných kolem levého zápěstí. Nádech, výdech.