Divoká svoboda

Cesta XXI. - Rozpolcenost mysli

Právě ležel na lůžku, stejně jak Joaquím o nějakou část domu dál, a usilovně přemýšlel, nechápaje nic v okolním dění. Mohl by spočívat vedle svého milovaného, avšak nyní si přál trochu soukromí, které umělec mladému muži milerád poskytl v pokoji pro hosty.

Enrique vzpomínal na dvoření se k señoritě i to, jak jí, ať už v duchu nebo ve skutečnosti, sliboval věrnost až navěky věků. Pamatoval si také okamžiky, v nichž měl o ni snad větší strach než o sebe. Přesto jej nitro táhlo úplně opačným směrem, nabízelo city k někomu jiného pohlaví, a on jeho hlas vyslyšel.

Určitě tušil komplikovanost lásky i vášně, ovšem teprve teď si toto vše dokázal vybavit jako něco celistvého, se všemi souvislostmi, které mu právě dávaly smysl a zároveň ho mátly.

Pamatoval také na okamžik, kdy nechtěl mít po svém boku nikoho než rusovlasou poručici Dafiu, dokonce k ní jednoho dne poklekl, kroužek na prsteník nasadil, jenomže - skutečně si ji chtěl vzít? Vždyť se na ni aspoň párkrát mile pousmál! Lhal snad jí, nebo spíše nehovořil pravdu před něžným světlovláskem? Jenže, jakmile s ním posledně povečeřel, mluvil k němu maximálně upřímně, vyjevil v sobě mnoho let potlačené skutečnosti i emoce.

Jestli vůbec někdy tajně miloval důstojníka v armádě, pro kterou oddaně sloužil, v jejích řadách bojoval, tak pravděpodobně i vůči jeho osobě choval nějaké vřelejší city. Avšak, aby nedal na sobě nic najevo, nevystavil se pravděpodobnému ponížení, nechal srdce zkamenět, vsadit do žaláře nejtemnějšího, až z pout, která pro sebe i vězení pro skryté touhy ukoval, procitl jen v určitých, ale prchavých, momentech.

Počkat, zarazil se, tak tohle všechno vysvětluje, minimálně to, že jsem byl se svou paní jedna ruka, dovedl na slovo poslechnout a ještě se z plnění jejích příkazů těšit.

Jenže mu nyní jeho ambivalentní mysl podstrčila svázanou Sanchiu, jejíž smrti se dědička rodu Juarézů smála do tváře, a sebe, kterak dokázal na povel přikročil, ovšem vzápětí na sobě pocítil náznaky mdlob, jimž nedokázal čelit.

Při těch vzpomínkách vstal ihned z lůžka, zřejmě však příliš prudce, poněvadž se generálovi udělaly mžitky před očima, až zavrávoral, div nespadl na zem. Ale náhle ho z moci temné paní řádící v psychice zvedly neviditelné ruce a postavily na nohy.

Určitě by mi všechny emoce, obsahy myšlenek dokázal namalovat, talentovaný je dost, dostal nápad, se kterým šel po schodech dolů do ateliéru mladého umělce. Nikdy do něj ještě nezavítal, jelikož se v něm Joaquím vždy z jakéhosi neznámého důvodu zamykal na několik západů, dokonce i dveře vedoucí do chodby k této místnosti pevně za sebou zavíral, jak kdyby žil v nějaké nedobytné pevnosti a před někým ji strážil. Enrique se s ním tudíž vídal jen v předsíni, přijímacím salonku, jednom drobném pokojíčku s postelí a velké jídelně, kde posledně povečeřel.

Tentokrát však uniformovaný muž mohl volně vstoupit tam, kam zamýšlel, až se tomu podivoval.

Zřejmě s mou návštěvou počítal, když mi nechal otevřeno, přemýšlel pan Calderón. A tak šel stále za nosem, dokud neuviděl světlovláska netrpělivě čekajícího na svého hosta. Ten seděl spokojeně na židli u pracovního stolu, za sebou měl rozpracované plátno, ovšem pouze s jemně načrtnutými obrysy budoucího námětu, držel v ruce něco, čím chtěl tmavovlasého bělocha překvapit.