Divoká svoboda

Cesta XII. - Žal mladého generála

Kdyby jen tady byla má ztracená láska, říkal si Enrique v duchu, možná bych nemusel señoritě tolik lhát.

Ano, nyní, uveleben v loži pokoje pro služebnictvo, mohl rozjímat o samotě. Kéž by dostal možnost své paní říci do očí, co si o ní myslel, zároveň přikázal, aby se dala léčit. Šerifka totiž viděla bludy, slyšela hlasy, měla roztříštěnou psychiku.

Jenže se k takovému činu snad nikdy neodvážil, ač o něm uvažoval nějaký čas.

♦♦♦

Před několika lety, když její nemoc ještě nenabyla takové závažnosti, nabídla v období nepokojů panu Calderónovi i rusovlasé společnici pomoc. Proto žena a muž z vojenských kasáren přežil ty kruté časy velkého krveprolití. Za tu laskavost, jakou jim prokázala, samozřejmě žádala jakousi protislužbu - věrnost navěky věků. Pro disciplinovaného generála i poručici tedy nic těžkého.

Jenže byla napůl démonkou, což příchozí pár v těch chvílích netušil, zároveň upírkou, toužící po krvi, násilí, bolesti, utrpení. Nad tímto apetitem oba služebníci mávli rukou, za jejich přítomnosti totiž pila krev z drobné zvěře a ničeho jiného. Teprve poté oběma uniformovaným společníkům začala předhazovat lidské mrtvoly. Nebo aspoň lidi vsazené do pevných pout, aby je vojevůdce s pihovatou hnědoočkou řádně potrestali.

Šerifka sice sluhy instruovala stylem „ten zavraždil svou matku, tamten vykradl banku do posledního centava", avšak tato divadélka rozhodně neprováděla z důvodu, že žila v době trestů smrti, navíc pečovala o zákon i pořádek ve městě. V tomhle případě by klidně stačilo jen zločincům hodit mašli kolem krku, někam pověsit. Jenže chtěla hlavně ukojit své zvrácené choutky, usmívat se k popukání, zatímco zajatci vedle ní mlčky, pevně svázáni silnými lany, trpěli více, nežli zasluhovali.

„Válka s sebou přináší mnohem horší zvěrstva," řekli si podřízení, čímž se před každým takovým úkonem uklidňovali, načež vzali do rukou nože, které od paní obdrželi. Tu jednomu nebožákovi vyřízli srdce z hrudi, druhému zas párkrát bodli do šíje.