Divoká svoboda

Cesta XXII. - Podivná předtucha

Přestože se uměl rozptýlit různými způsoby, jeho myšlenky se neustále zaobíraly sadistickým vrahem majícím na rukách krev Sanchiiny sestřenice. Zároveň, jelikož mu magické portály dávaly zabijákovu identitu do souvislosti s osobností mladého a obdivovaného malíře, nevěděl, jak tuto záležitost vnímat.

Vždyť přece, když zavítal na návštěvu k panu Floriánovi, se o něm bavili, párkrát mezi sebe přivítali, a Bílý karafiát, kterak se nechával oslovovati, vždy vypadal jako počestný občas. Sice měl trochu temnější fantazie ovlivňující většinu mládencových maleb, ale že by dokázal zavraždit někoho nevinného, navíc tak zvráceným způsobem?

Litoval i malého dobrodružství za vzácnou knihou, aby udělal radost Epifanovi. Kdyby totiž sobecky neopustil manželku, určitě by beze slov neutekla z vesnice, a možná by se také dalo zabránit Sanchiině smrti.

Čím dál intenzivněji snil o Latiffe, přál si květinu svého srdce získat zpět, za vše se jí omluvit.

Chtěl jsem ji jen chránit a myslel to s ní dobře. Zlostí zatínal pěsti. Jenže si signor Florián na ni dělal takový zálusk, že kdybych mu svou choť předvedl, s největší pravděpodobností bych potom zůstal sám, zhrzen, opuštěn, možná i podveden.

Přitom se my dva k sobě hodíme, musíme spolu zůstat navěky věků, vždyť se naše nadpřirozené schopnosti vzájemně doplňují, konstatoval v duchu. Já své už znám, nevím však, zda je zná i ona.

Každopádně mi to amici, přítel, zjevil hned několikrát, též v knize pro signora Epifana si o tom četl.

Zrovna na dveře Fabriziovy pracovny zaklepal mladý exorcista zaklepal s prosbou, ale nejen s tou. Alchymista, ač na nic takového nyní nepomyslil, s takovou skutečností počítal, ta se mu totiž také zjevila, tudíž věděl, že jej Cassiův starší bratr navštíví i s nějakými vzkazy a dary.

Gentlemanovy předtuchy se nemýlily - hnědooček, samozřejmě vyšňořen, skutečně s něčím přišel. Hned jak dostal svolení vstoupit do bělochova soukromého ráje plného ampulek i magických příruček, přikročil k němu a na pracovní stůl položil deník s namalovanými růžemi. Ovšem ty nebyly tak symbolicky a umně ztvárněné jako obrazy Bílého karafiátu, postrádaly jasné kontury i detaily pro jeho styl typické.

„Zřím, kterak si zápisníček zvědavě prohlížíte, snažíte se hádáti autora onoho květinového zdobení, avšak, přestože máte dar jasnovidectví, nemůžete se výsledku dopátrati," pověděl muž v ženském šatu svým zpěvným tónem hlasu. „Toho já také rád, takže jsem za ním svedl zajíti, když vy zas pro mne dovedl čarovný spisek obstarati. Leč co si mohl ve vaší vísce počíti, jakmile se tu počal poněkud nuditi?"

Upřímně řečeno, já se signorovi vůbec nedivím. Potřeboval se nějak zabavit, provětrat hlavu, řekl si světlovlásek v duchu.