Divoká svoboda

Cesta X. - Exorcismus vášně

Čím více se Epifano blížil k vesnici, o to větší zodpovědnost cítil za svého sourozence. Pořád o něm neměl žádné zprávy. Navíc jej už jednou ztratil, nerad by chvíle odloučení zažil podruhé.

Ještě k tomu za svůj život viděl kolem sebe pouze bratry soupeřící o moc, lásku i peníze, ač ničemu takovému nikdy nedokázal porozumět. On toho, jenž byl stejné krve, spojen pevným poutem, nadmíru miloval.

Myšlenky se však zakutálely přímo k bolestnému místu. Vzpomínka na jeden z posledních okamžiků, kdy byli oba bratři spolu, nabyla zřetelnější podoby. Jen o modlitbu za zemřelého otce a varování Cassia před vrháním se vstříc katedrále v plamenech rozhodně nešlo.

Exorcistovýma ušima procházela změť nejrůznějších zvuků - od hlasu vlastního i bratrova při varovné rozmluvě, šílený dav dávající najevo svou přítomnost křikem a řinčením zbraní. Těsně předtím, než staršímu z rodu Cannisů zastoupil cestu mocný démon, někdo vystřelil. Prásk! Neznámý žhář zabil nejmladšího ze Čtyř statečných hned u prahu budovy, kde v ohni hynula černovlasá kráska.

Během krátké chvíle se toho událo tolik, že nikdo přítomný nedokázal vnímat vše najednou a přitom na nic nezapomenout - ani muž v saku, který si v sedle bronzové klisny ony dozvuky nedávných chvil mohl opětovně přehrát, postupně vybavovat.

Znovu přišla bolest v srdci, o něco silnější, než dřív. S ní zároveň dorazil chaos v osudem zbídačeném nitru skrytém pod skořápkou elegantního saka se zlatými výšivkami.

Pán mezitím několikrát zastavil, jelikož váhal nad důvodem, proč jel stále na východ do čarokrásné vísky. Počínal panikařit, protože si už předtím přeci dal za cíl dělat dvěma růžičkám ze skvostných obrazů osobního strážce. Bál se tedy, že kvůli nim zapomene na Cassia. To by si jinak vyčítal do sklonku věků, kdyby obě pěnkavěnky pod strážcem silnějšího pohlaví prospívaly, zatímco jeho bratr trpěl pod závojem temných sil.

♦♦♦

Jezdec nakonec stanul u dvou lip a kvarteta zahradní i polní květeny - poznávacího znamení osady Ferro di Caballo. Netušil, že by zde mohl narazit na živou bytost, ženu krásy nesmírné. Sesedl z kobylky, aby vznešenou dámu pozoroval z jiné, bližší perspektivy.

Moc dobře věděl, komu patřila - jeho příteli Fabriziovi. Byla totiž pánovou manželkou. On jí totiž o ní vyprávěl, nikdy však nepředstavil. A tak ji exorcista znal pouze z obrazu v síni sídla hrůzy, kde Latiffe viděl poprvé a naposled. Při té vzpomínce se ale zachvěl hrůzou, jelikož věděl, že tam mladý alchymista jel, nedbaje Epifanova varování.

Již zvažoval, že bude muset vytáhnout kord, prosekat se větvemi trnitých keřů, dokud by nespatřil zlatovlásku v poutech růže šípkové. Měla velmi elegantní vzhled, ba přímo ohromující, když tu stála v korzetových šatech s vrstvenou sukní. Přes ně nosila kabátek, který jí velmi slušel. Ještě k tomu svůj oděv doplnila nádherným kloboukem s pavími pery.

V jedné ruce držela konev na zalévání, druhou se dotýkala rudých karafiátků rostoucích mezi třemi ostatními kvítky. Celá zářila, jak kdyby byla s okrasnými rostlinami nějak spojená. Nasvědčovaly tomu i nejrůznější módní doplňky, třeba zdobná spona nad drdolem ze zářivých vlasů. Když se otočila Epifanovým směrem, odhalila těsné korále s výrazným, kvítečkovým přívěskem.

Muž se musel párkrát proplesknout, protože si myslel, že vklouzl do nádherného snu, podtrhnutém několikerým zamrkáním safírově modrých očí. Jenže tu vyšňořenou laňku viděl doopravdy, ihned před sebou, v květy tkané realitě.