Divoká svoboda

Cesta XIII. - Vznešená vražedkyně

Jakmile trochu prozřela, dala si úlekem ruku před pusu, div neomdlela. Alabastrový ležel v rubínovém loži, v tlamě květ, kterým říkal, aby Latiffe nikdy nepozbývala naděje.

Možná ji měl pes chránit, proto na ni tolik dorážet. Zřejmě jí chtěl v době samoty dělat společnost.

Žena rázem pochopila, proč ve svém minulém životě byla mužem hlídaná, držena doma jak ve zlaté kleci - vznešenou dámu totiž ovládaly náhlá vzplanutí nejrůznějších citů a vášní, zkrátka obrovská emoční nestabilita. Navíc se nyní plně poddala žárlivosti vůči Sanchie i Epifanovi.

Velmi litovala svého činu, zároveň však v sobě pocítila vlnu radosti - živé ozdobě domu již nikdo špinavými packami nezamaže šaty.

Nenápadně tedy mrtvolu odklidila, pohřbila na zahradě, zasypala hlínou, do níž zasadila několik semen růže šípkové. Vzala do ruky oblíbenou konev a zalila. Poté pospíchala do komnaty, z velké šatní skříně hned naproti postele vytáhla čisté ložní prádlo, špinavé svlékla, po sobě umně zahlazujíc všechny stopy. Nebo se o to alespoň pokoušela.

Zároveň zjistila, že bylo potřeba převléknout nikoli jen postel, avšak i sebe. Na tu špínu nemohla pohlédnout ani koutkem oka, přičemž nesnášela svlékání veškerých vrstev ošacení. Asi už předem musela počítat s nepraktičností celé té načančané nádhery.

Ale milovala pocit nošení nejbohatšího oděvu, jaký v oné době existoval, ráda se parádila jak nějaká šlechtična, protože bez toho všeho si připadala velmi ošklivá, pro muže neatraktivní. Přitom měla krásné vlasy, oči, tváře, vlastně celý obličej, šíji, ruce, nohy, tělo nádherné jako víla. Vlastnila tolik přirozených, Bohem stvořených, klenotů, které skrývala nejen pod metry hedvábí, též silnými nánosy pudru, tvářenky i jiných líčidel.

Zrovna bojovala se spodní částí šatů. Nad svrchním kabátkem s rukávy po loket již zvítězila. V duchu nadávala, klela, proč nikoho nenapadlo najmout nějakou služku. Aspoň by se tady sama s tím vším tak dlouho nelopotila.

♦♦♦

Prostor, ač vypadal jak z hororového příběhu, nyní tiše spal. Omítka nepadala ani nepraskaly zdi.

Přítomný elegán poklidně seděl s jednou nohou přes druhou, v ruce třímal bichli, o kterou Epifano tolik stál. Chtěl si číst, jakmile zřel, že knihovna jeho přítele byla plná titulů zabývajících se alchymií, exorcismem a esoterikou. Hleděl na knihu o posmrtném životě, nějakým zvláštním způsobem jej upoutala.

Vstal tedy od stolu, už se chápal onoho vysněného dílka, avšak ucítil jakési poklepání na rameno. Ohlédl se za sebe, jenže nic neviděl. Již vytáhl ten spis z police, neviditelný mezitím provedl další gesto.

Že by se Floriánův dům stal opět doupětem hrůzy? Vše tomu nasvědčovalo, možná tady i strašilo.

Z čehosi nezpozorovatelného se během Fabriziových úvah o tom, zda zde byla přítomna nějaká entita, či nikoliv, vyloupla silueta nabývající stále zřetelnější podoby. Až najednou před sivookým mužem stál duch samotného majitele domu. Vyděšenému náhle roztál úsměv na rtech.

„Buon giorno, signore Dantési," pozdravil jej mladičký alchymista. „Odkud se tu berete? Já myslel, že jste mrtev."

Oslovený taktéž oplatil milé přivítání, načež dodal: „Vždyť také jsem, zabil mě můj vlastní sluha zrovna když ..." Nevěděl, jestli povědět Fabriziovi pravdu, nebo ne, protože v osudný okamžik hleděl na umělecké vyobrazení jeho krásné manželky. Právě se vzmohl jen na: „Máte moc hezkou ženu - ty její oči, čistě bělošské rysy. Tohle já snad ještě jaktěživ neviděl. Proto se vás na ni neustále dotazoval." Mírně si odkašlal. „A vy váhal, nikdy ji neukázal, tudíž mi nezbylo než se spokojit pouze s její podobenkou."