Divoká svoboda

Cesta XLV. - Pouto dvou sestřenic

Alejandra vstoupila do vily Čtyř Statečných. Šla po schodech nahoru, až narazila na chodbu s kvartetem dveří. Tři z nich až na jedny byly zamčené. Dívka šla blíže právě k otevřeným a hned si vyvodila, že se jednalo o vchod do komnaty dívčiny starší sestřenice. Právě za ní Hvězdná pastýřka mířila.

Jakmile se nacházela už přímo u postele a odhrnula nebesa, viděla, že její příbuzná spala velmi hlubokým spánkem. Černovláska se na ni pokusila promluvit, volala ji jménem, hladila po tvářích i po lících, rukou přejela i po té zjizvené v domnění, že by nebožačku tímto vším určitě vzkřísila. Ovšem marně. Sanchia se stále neprobudila.

Jednoočka si proto řekla, že by ještě chvíli počkala. Co když by tajemná slečna náhodou po chvíli procitla? Příchozí se tedy mezitím otočila zády, začala se prohrabovat ve skříních nacházejících se v pokoji a dívala se po nějakém šátku. Ať pro sebe na zraněné oko, nebo pro svou oblíbenkyni; jelikož si pověděla, že by jistě nebylo od věci okrasu tváře vyměnit i jí.

Nevstupovala však do dívčiných osobních věcí bez svolení. To získala již dávno, kdy tenkrát Sanchia Alejandře výslovně dovolila, aby si od ní klidně i bez zeptání vzala cokoliv, co právě potřebovala.

♦♦♦

Například si kdysi tímto způsobem i vybrala revolver s chutí se naučit střílet. Užuž si ve starší sestřenici vyvolila svou učitelku, jenže, než obě dívky začaly společně cvičit, už Alejandru hlas osudu poslal daleko, k osamělému hospodářství, jež prý Hvězdná pastýřka po vyvraždění celé osady měla zdědit a pečovat o něj. Pak najednou jako by na vlastní dřívější přání zapomněla...

Kdyby se naučila bránit, jistě by stádo uchránila před jedním ničemným vrahem. Ten se jedné noci k němu dobýval a postřílel, až z třiceti koní zbylo jen pět klisen.

Také by sama tomu lotrovi nevpadla do zajetí. Ovšem, na jednu stranu, bez vystavení se nebezpečné situaci by nepotkala Cassia, starajícího se o ni nadmíru starostlivě, do kterého se zamilovala natolik, až se za své city k němu počala stydět a červenat.

Jenomže, i kdyby chtěla, stejně se po nějaké době nemohla se Sanchiou potkávat. Jakmile se Alejandra usídlila v chátrající osadě a náhle po sestřenici pocítila obrovský stesk, napsala jí dopis. Když do rukou dostala odpověď, celá se tetelila, až by obdržený list rozbalila a přečetla.

Leč obdržela odezvu, jakou si nepředstavovala ani v té nejhorší noční můře a absolutně ji nepobírala. Bojovala sama se sebou, aby se z ní nezhroutila:

Ty jedna ničemnice,

úplně jsi mi Sanchiu ovládla, ba přímo posedla, a ta za to nyní pyká. Měla tě mnohem raději než mě, nejstarší sestru rodu Juarézů, jednou se i k tomu přiznala, jakmile promluvila ze spánku. Také jsem ji párkrát přistihla, jak se svěřila Trinidad, prostřední z nás.

Prý se jí tady nelíbí! A to svou nejmladší sestřičku opečovávám, jak nejlépe dovedu. Co víc by jenom chtěla?! Ani mne neseznámila! Přitom já bych si s tvou maličkostí též přála si porozumět.

Vždyť třeba svého Cellaria mám právě od Hvězdných pastýřů. Původně totiž bylo stádo rozsáhlejší, než se koně postupně rozprodali, až jich nakonec zůstalo třicet. Hovořila jsem tehdy s někým, po němž jsi zdědila svůj ranč. A je mnohem více důvodů, proč bych se s tebou ráda shledala.

Ale Sanchia mi v tom neustále zabraňuje, že prý sis se mnou nikdy neporozuměla jako s ní. Nechápu, co jsem komu provedla, že se mi musí takto všichni mstít!