Divoká svoboda

Cesta XXIII. - Prokletý penzion

Epifano právě dorazil k penzionu U Bílé laně - přesně na místo, kde před časem přespával jeho mladší bratr se svou společnicí na cestách. Nějakým zvláštním způsobem jej to sem táhlo. Přemýšlel, zda vyhlédnutý podnik rovnou nenavštívit.

Zastavil se u sudů s vínem postavených u podniku, dívaje se zvenčí oknem na dění v interiéru. Váhal, jelikož si byl v ženském přestrojení malinko nejistý, obával se možného prozrazení mužovy skutečné identity.

Možná bych mohl dovnitř vstoupiti, do rožku mimo ostatní lid posaditi.

Nakonec si přece jen zvládl dodat odvahu, hrdě vypnout hruď.

Na co vlastně nyní hodlám čekati? Až zahřmí, bude průtrž mračen? Vždyť lepší šaty krapet zženštilejší nositi, nežli se ve víru nezkrotné vášně v lykantropa proměniti.

Dokonce si řekl, že by možná v takovém vzezření mohl řešit nevysvětlitelné záhady, kdyby se nějaké naskytly. Pořád totiž chodil v černém kabátě se zlacenou výšivkou, podle nějž ho docela dost lidí poznalo a pak se k němu klanělo s prosbami, zda by z nich nebo jejich bližních nevyhnal démony. Zvykl si na identitu charakterizovanou zdobeným pánským sakem, konečně nyní vyšel z komfortní zóny.

Jakmile si uvědomil, že se oděl do Sanchiina oděvu, do šatů nejmilovanější dívky pod sluncem, počínal se právě těšit na okamžik, kdy do podniku vstoupí s kloboukem staženým hluboko do čela, šátkem přes dolní polovinu obličeje, pokusem o napodobení ženského hlasu. Dokonce se přistihl, kterak si nadšením i vidinou možného vzrušení mnul ruce.

Posléze si ale vzpomněl na svou klisnu Evitu. Její bronzová srst totiž zářila na dálku jak dukáty v truhle s pokladem. Ta dokázala prozradit jejího majitele, i to, že nebyl zcela obyčejným občanem. Poodešel tedy k přilehlým maštalím, zaplatil za ustájení a pak konečně vešel dovnitř. Přestože se na něj majitel stájí - míšenec v ponču i klobouku s nožem u pasu - díval trochu podezřívavě, Epifanovo jednání nechápaje.

Po několika docela trapných chvílích si muž konečně dovedl alespoň na okamžik užívat momentů v klidném interiéru penzionu, tedy konkrétně jeho části s hostincem a vinárnou. Zády se opíral o opěradlo dřevěné lavice, sukni i se spodničkami měl narovnanou; ač s nimi poněkud, avšak nikým dosud nezpozorován, bojoval, aby mohl sedět elegantně jako dáma. Za svitu svic i petrolejek si ze stolu vzal jídelní a nápojový lístek. Zvažoval jaksi variantu, že by zde setrval nějaký ten čas při sklence dobrého vína. Rozhodl se dříve, nežli stačil přijít číšník, načež si po jeho pozdravu i dotazu objednal Cabernet Sauvignon. Nemusel čekat příliš dlouho, takže si brzy nato udělat radost pohárkem rudého moku.

Nepřiblížil si ho však hned k ústům, drže si nenápadně okraj hedvábného závoje - exorcistův zrak totiž zaujala trojice mužů sedící opodál a hrající karty. Zajímala jej snad víc než alkoholický nápoj. Úkosem se tedy podíval jejich směrem.

„Ty už zase vyhráváš," řekl jeden ze shromážděných, přičemž se otočil na señora sedícího vedle sebe. Oba byli oblečeni do roztrhaných oděvů, pouze třetí z hostí, pravděpodobně vůdce, vypadal aspoň trochu k světu. „Já už s tebou nehraju!" Rozzlobeně vypil celou sklenku najednou, potom s ní prudce praštil o stůl a odešel. Společník nic nechápal, těkal očima po prostoru, až se obrátil na pána naproti sobě: „Co teď jenom budu dělat? Já bych tady rád s vámi zůstal, můj pane."