Divoká svoboda

Cesta XXX. - Verše skryté pod baldachýnem

Sanchia stojí u zlaté jabloně, na jejíž větvi zrovna sedí bílý páv. Jeho opeření se na slunci leskne jak křišťálový poklad, dívku jistým způsobem fascinuje, ale možná jinak, než se na první pohled může zdát - černovlasá míšenka si totiž na něj chystá pistoli, že jej zastřelí, má v hlavě představu rudé skvrny na alabastrovém kabátě.

„Nezabiješ!" křičí kdosi z dáli, nejspíš někdo, kdo dívenku miluje. Nebo snad vlastní vnitřní hlas ozývající se jí v hlavě?

„Ale zabiju!" prohlásí princezna, přičemž si rozhodně dupne nohou obutou v jezdecké holínce.

Po nějaké době však slyší: „Proč jsi však tím pádem vůbec přijala víru? Jakmile ses pro ni rozhodla, věděla jsi, do čeho jdeš."

„Jenže nyní zjišťuji, že jí zapírám pravou podstatu svého bytí a vlastně i svůj původ. Mělo mi dojít už tehdy, že dceři démonky i upíra vztah s Bohem příliš dlouho nevydrží."

„No, právě, mělo. Protože jsi vzala do ruky Bibli i katolický katechismus, učila ses modlitbám, plynule nechávala mezi prsty procházet korálky růžence, brala vše vážně, úplně se snažila se do všeho ponořit, zatímco sis v duchu říkala, že se svou temnou krví nechceš mít nic společného."

Všem slovům pečlivě naslouchá, vzpomíná si na své první probuzení ve vile Čtyř statečných, kdy z lože, oděná v saténové noční košilce, vstala na nohy; po vzoru toho hlasu se oděla do kovbojského oblečení, zapnula si opasek s pouzdrem, do nějž poté zasunula revolver.