Divoká svoboda

Cesta XXXVIII. - Rozhodný výstřel

Enrique se rozhodoval, zda se odhodlat ke kroku, k jakému jej nabádala jeho imaginární společnice v generálské uniformě. Věděl však, že by ho dříve či později stejně musel učinit.

Je to násilník a vrah, zaslouží si zemřít!

Ale vzápětí se smutně podíval na nabitý kolt, jejž mu předtím černovláska se zahalenou tváří hodila.

Přece nemůžu zabít svého milence...

„Ale můžete, señore Calderóne!" ozvala se mladice, kterou dokázal vidět jenom bývalý vojevůdce, a nikdo jiný. Poté poklekla na kolena a žadonila: „Tak to udělejte, obzvlášť když jsem vám sehnala pistoli od vaší dřívější señority."

Jen co se jezdkyně zmínila o temné paní ze Santa Cruz, muž zpozorněl. Prohlédl si zbraň ze všech stran, načež si vzpomněl, že ho žena, u níž před svým útěkem sloužil, přesně takovou nosila u pasu. Znak růže na rukojeti, znamení jejího rodu, vyryté větévky i lístky kolem hlavně, ...

Přistihl se, že se po dlouhé době zasmál, jakmile si uvědomil, jak vojačka oslabila šerifku, jelikož ji lstivě připravila o revolver - sama se k tomuto činu hned nato přiznala. Jednalo se ovšem o výjimečnou situaci, poněvadž se nikdy k takovým činům neodvažovala, aby se k někomu vkradla a uloupila mu jednu z nejcennějších věcí, již vlastnil.

Pán si posléze mnul ruce nad šťastnou náhodou, o to více byl ochoten vzít do ruky obdržený předmět.

Co jen teď budete dělat neozbrojená, señorito? Zrovna vy, jež tuze ráda vyhrožujete nejen žabikuchem, nýbrž i koltem?

Současně si vybavil halucinace, s jakými ona dáma bojovala a několikrát se s nimi svěřila, když v nich vídala sebe spoutanou v zajateckém táboře a v područí Enriqueovy fiktivní přítelkyně. Zaradoval se ještě více.

Vzápětí si vzpomněl na téměř dokončený gobelín zobrazující bývalou nadřízenou zasazenou do krvavého výjevu, k němuž se nedokázal vrátit, jelikož stále myslel na Joaquíma i jeho možné temné tajemství. Možná by jej konečně zvládl dokončit, pakliže by se odhodlal k usmrcení talentovaného umělce.

Leč zaznamenal, jak se jeho ruka křečovitě držící pistoli klepala. Generál totiž už dlouho nikoho nezastřelil. Jezdkyně ovšem ozbrojence uklidňovala i povzbuzovala k činu, přičemž ho vzala za volnou ruku a vedla k mladíkovi, nemajícímu o svém hostu ani potuchy.

Malíř zrovna seděl u stolu v jídelně a večeřel. Pomalu si vychutnával hovězí na smetaně, mezitím se párkrát napil ze sklenky červeného vína nacházející se u hlavního chodu. Tvářil se ledově klidně. Soustředil se na jídlo, vždy ukrojil kousek masa, vložil do úst, chvíli jej žvýkal, než si dal další sousto. Pak si opřel příbor o talíř, načež řekl: „Kdybych tu tak místo býčka z farmy měl některou ze svých obětí, to by byla balada!"

Mládencův budoucí vrah však stál nedaleko od něho. Nacházel se ve dveřích, od sadistického labužníka ho dělilo jen pár metrů. Natahoval končetinu držící revolver, s palcem na spoušti. Nejradši by okamžik Joaquímovy smrti oddálil, ale zároveň uspíšil. Pořád bojoval s emočním rozkolem.

Najednou zavřel oči, zatímco uslyšel výstřel. Prásk! Jenže ještě nějakou dobu nechtěl otevřít své zřítelnice - až teprve, jakmile jej společnice poklepala na rameno, aby se muž konečně podíval.

Viděl Joaquíma s hlavou v jídle a krvavou skvrnou na zádech barvící mu oblíbenou bílou košili. On to dokázal! Přece jen nezapomněl, co se naučil v armádě! Musel se však na chvíli opřít o zárubeň dveří, u nichž setrvával, a vše rozdýchat. Nádech, výdech. Ale povedlo se!